Prý patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace. Prý již od své prvotiny je to hotový básník. Prý je to citlivý a sympatický člověk. Někdo tvrdí, že Cena Jiřího Ortena, kterou dostal za sbírku Suť (2007), mu prý udělala spíše medvědí službu. Na konci minulého roku mu vyšla již třetí knížka, lakonicky nazvaná Básně 3. Jak se zhostil Jonáš Hájek (* 1984) svého statusu „ověřeného“ autora?

Již od pohledu provází Hájkovy nové Básně 3 několik změn, dalo by se říci, že snad i zlomů. Zaprvé opustil nakladatelství Fra, své rodné hnízdo, a vylétl do světa na zkušenou. Ovšem na Petra Borkovce, který ho jako básnické ptáče vzal pod svá křídla, nezapomněl a sbírku mu alespoň věnoval. Přistál v Triádě u Roberta Krumphanzla – v podniku, který si ostře hlídá kvalitu svých knih. Již to by mu v některých očích mohlo dodat na vážnosti. Uvidíme, jestli tam najde své stálé působiště.

Napodruhé překvapí název sbírky. Po předchozí Suti (2007) a Vlastivědě (2010) je nečekaně schematický. Připadá mi, jako by jím autor říkal: „Nebudu vás, ani sebe tahat za nos. Prostě jsou to básně. Nic víc, ale ani nic míň.“ Možná jen ve sbírce není žádný silný nebo pojící motiv, ale spíše se mi zdá, že básník má potřebu dát věcem jejich určité místo. Málokdo dnes umí nazývat věci pravými jmény. A to obzvláště v umění, které se často snaží být senzační a ohromující, aby bylo prodejné.

Básnictví Jonáše Hájka evidentně prochází přerodem. A to nejen navenek. Autorské sebeuvědomění a přehodnocování se odráží i v básni Přechody (str. 12): „Pojem Hájek jako takový není / jednoznačný a má následující // významy.“

Já. Ty. Oni. A vy všichni
Oproti prvotině, která je plná osobního intimního prožitku a zřetelně tlumočí právě básníkovo mladistvé okouzlení a rozčarování, v Básních 3 se začíná již horizontálně rozpínat a snaží se do své tematiky obsáhnout obecnější hodnoty. Konkrétními historickými postavami, událostmi, místy a díly se sbírka jen hemží. Dokonce dojde i na politiku, v básni Na přímou volbu (str. 24): „ … / Bude prezident krotký? / Bůh dá. // … / Sníh rozpouští sněmovnu. / Navečer lze klít: / je to ku hovnu.“ A jak je vidět, lyrický mluvčí přitvrzuje, kritizuje a neštítí se vulgarit. Již nenahlíží svět jen ze své pozice a více si všímá ostatních a světa jako celku v jeho zákonitostech.

Stále ale zůstává zachována jistá rozbíhavost, těkavost a uplývavost Hájkovy poesie. Jeho básně se nezdají jako pečlivě konstruované celky. Spíše je v nich cítit snaha o zachycení opravdovosti. Otisky zážitků a pohledů, svých i cizích, které vyplývají na povrch a skládají se do slov. Jejich spojením vznikají tlumené lyrické momentky. Takové texty jsou hodně subjektivní a je v nich mnoho výrazně osobních motivů, které mohou být pro čtenáře myšlenkově neprostupné. To by ovšem u poesie nemělo být překážkou, pokud nemá bouřit davy k revoluci. Poesie má hlavně znít a být vytržením z všedního náhledu věcí kolem nás.

V tomto bodě může nastat ovšem malý zádrhel. Básník opustil zřetelný rým a rytmus, s kterými začínal, a nechal se unést veršem volným. Bohužel neprokázal jazykovou vynalézavost, kterou by ztrátu prozódie nahradil. Jen v některých místech se mu podařilo posunutím hranic větných celků a veršů docílit i zajímavého významového posunu, nad kterým je možné se zastavit a vychutnat ho. Hrozí tak nebezpečí, že člověk celkově sbírkou propluje a četba v něm nezanechá žádnou, nebo jen mělkou stopu. Ani dráždivé lyrické „ty“ ho nemusí vtáhnout, naopak se může bránit takovému podsouvání.

Ačkoli Hájek na své tvůrčí cestě místy trochu bloudí, stále hledá směr a jde odhodlaným krokem dál – „Odvaha bloudit, která zůstala, / i když neměla záruku.“ (Večírek, str. 25). Má v sobě nepopiratelnou básnickou citlivost a postupně se ji učí ovládat a rozpínat do všech směrů. I když jeho nová sbírka trpí jistou tematickou a formální rozkolísaností, je v ní dotek upřímnosti, který čtenáře nenechá plně lhostejným. ∞


Básně 3
Triáda
Praha, 2014, 44 stran