Jako skalní vyznavač hřbitovní romantiky se často stávám terčem posměchu svých kamarádů a celé rodiny. Už jsem několikrát dostala otázku, jestli to myslím vážně. To víte, že jo!

V dětství jsem se stala pravidelným návštěvníkem hřbitovů – ne kvůli vysoké úmrtnosti příbuzných, ale kvůli prostému krmení sýkorek. Místa posledního odpočinku nebožtíků mě jakýmsi zvláštním způsobem přitahovala. Nejen svou krásou, ale také klidem a až magičností prostředí.

Najít v Praze zajímavý krchov s minimem návštěvníků a bohatou plejádou všemožných náhrobků není zas tak složitý úkol. Kdo bydlí na periférii hlavního města, má štěstí. Horší je to v centru, kde když už hřbitov je, tak pořádný – velký rozlohou, počtem návštěvníků, ale i zlodějů.

Díky své zálibě v geocachingu jsem však nalezla i v Praze velice malebné hřbitovy s vesnickým nádechem, které se staly cílem mých dalších návštěv. Nejde jen o atmosféru, ale také o tichost poskytující znavenému Pražákovi i jeho ušním bubínkům alespoň na chvíli oddech.

Po stopách zapomenutých tváří
Jelikož má historie v hřbitovní tématice nezastupitelné místo stejně jako matriky či pomníky odkazující na místa smrtelných nehod, mám ještě o jeden důvod navíc tato místa zbožňovat. Jaké hřbitovy tedy stojí za skromnou procházku a pohled na příběhy lidí, kteří již dávno nežijí?

První z pražských unikátů, který stojí za zmínku, je určitě Malostranský hřbitov. Založen byl v roce 1680 po zásahu morové epidemie na rozhraní dnešních Košíř a Smíchova. Nejvýraznější náhrobek patří hraběti a biskupu Leopoldu Thun-Hohensteinovi, jenž byl ztvárněn sochařem jako klečící postava nad vlastním hrobem. Další zajímavostí je náhrobek Svaté holčičky, ke kterému se váže příběh, literárně zpracovaný Františkem Kožíkem v roce 1943. Tento populární český spisovatel a esperantista se stal také autorem historických a biografických románů o Janu Ámosu Komenském, J. K. Tylovi či o Leoši Janáčkovi. Poslední odpočinek tu našel například malíř a archeolog Josef Vojtěch Hellich či sochař Josef Malínský. Pro veřejnost je ale hřbitov otevřen pouze jedenkrát do měsíce.

Všudypřítomné umění
Nedaleko od Malostranského hřbitova se nachází Malvazinky, mezi cachery (hráči oblíbeného geocachingu) známé též jako Smíchovský hřbitov. Zdejší kostel a hřbitov nejsou tak starými památkami, jak bychom tomuto místu odhadovali – založen byl koncem 19. století s novorománským kostelem sv. Filipa a Jakuba. Co ale upoutá na první pohled při vstupu bránou, jsou obrovské hrobky. Náhrobky nepostrádají novogotické prvky jako lomené oblouky, barevné vitráže a okenní kružby. Mým očím lahodila také zdejší zeleň – krásné košaté stromy pnoucí se nad hřbitovem.

Posledním z triády mých oblíbených krchovů je Radlický hřbitov, který leží opuštěný kousek od tzv. Dívčích hradů. Nehonosí se rozlohou ani úctyhodnými hrobkami, ale prostým vzhledem. O hroby je řádně postaráno a mám za to, že jen zázrakem stále unikají nájezdům zlodějů. Pokud budete pokračovat dále po cestě do kopce podél hřbitovní zdi, dorazíte na Zlíchov. Zde se nachází nádherný pohled na celou Prahu a možnost si na chvíli posedět v trávě a kochat se výhledem.

Návštěvník hřbitova se tak nemusí cítit jako v horroru o mrtvolách, co ožívají na místě posledního odpočinku lidí i za bílého dne. Každý si zde může počíst v zajímavých datech, zhodnotit nápaditost práce kameníků a sochařů a užít si klidu a pokoje v hlasitém velkoměstě.