Lomo fotografie nebo polaroidy jsou okamžitě rozpoznatelné. A dost často nadchnou. Ale proč? Protože prostě vypadají jinak. Reálné záběry se nepodobají realitě. A kdo by nechtěl cestovat napříč novými světy tak jednoduše.

Odlišnost, zábava, překvapení. To jsou tři asi nejvýstižnější slova velmi úzce spojená s fenoménem jednoduchých, většinou plastových, foťáčků na kinofilm. Ty jsou obsahem krabice se štítkem Lomografie. Dnes se nabídka těchto aparátů rozšiřuje společně s poptávkou a „nelomí“ se, jak se slangově říká fotografování na tyto přístroje, pouze na původní ruské Lomo, čínskou Holgu nebo Dianu. Na trh přicházejí i další a výraznější plastové hračky. K čemu ale tyto vynálezy na zajímavé obrázky jsou? Slouží jejich uživatelům jen k zábavě, nebo se s nimi dá vytvořit i něco vizuálně hodnotného?

Barevný svět v hrsti tak trochu jinak
Netřeba dodávat, že nejčastějšími uživateli těchto hraček jsou mladí lidé, kteří hledají něco nového nebo alespoň chtějí inovovat to staré. Což bezpochyby focení na tyto přístroje splňuje v obou případech. Spousta těch fotografů „s velkým F“ ale nad těmito vizuálními hrami ohrnuje nos. Nadšenci by ale naopak nikdy nevyšli do ulic s jinou dírkovou komorou než s tou plastovou. Měl by přijít někdo s nadhledem, kdo by těmto táborům navždy přinesl mír a podal dýmku. Fotografové, ti s velkým F, totiž stále srovnávají výstupy z těchto plastových hraček se svým „uměním“. Ale chtějí být lomografisté a polaroidisté považováni za umělce?

Jsem člověk, který se v obrazovém projevu snaží hledat potenciál umění a pochybovat, zda jím spíš může být, nebo ne. A i když jsem a priori skeptická k médiu, jehož vizuální výstup je víceméně založen na náhodě a ovlivnitelnost výsledku průměrným uživatelem není ani poloviční, začínám pomalu chápat tento vizuální svět založený na zábavnosti. Když jsem se zeptala, proč mladí nadšenci volí zrovna tyto prostředky pro vyjádření, s nechápavým výrazem mi bylo odpověděno otázkou, jaké vyjádření mám na mysli.

Kdo si hraje, nezlobí
Není přece každý fotograf, kdo má aparát. Jsou i tací, kteří ambice být fotografem nemají a pouze si užívají životní styl, který nese i vizuální ovoce. Občas ne příliš zralé, někdy dokonce zkažené. Ale nejsem příliš kritická k tomuto médiu? Proč by z něj nemohlo vzejít i něco hodnotného? Protože cílem uživatelů je častokrát jen pobavení se samotnou fází mačkání spouště a pak spatření toho, co jim kouzelná krabička vytvořila. Deklasovat tyto aparáty jen proto, že v nich hledám potenciální přístroj na umění, není dobře. Ochuzuji se o hravost, kterou mi nabízejí. A bonusem je záznam okamžiku momentu, který je zkreslen navíc tak, jako by vůbec nebyl zachycen v naší realitě. Člověk by neměl brát nic až tak vážně, což u umění platí ještě několikanásobně, protože se pak mohu ochudit o experimentální vizuální hru. Třeba když očekávám, že se na polaroidu za pár vteřin zjeví Dívka s perlou. A jen protože ji hned nespatřím, nepřikládám těmto záběrům hodnotu jinou, než rychle pomíjivou? Co se ale stane uměním, nejde naprosto konstruovat. Dokud však nepohltí instantní fotografie mládež natolik, že budou pro autenticitu jejich světa odmítat i hodnotné jídlo, ať si tvoří.