Na módních akcích dávno nejde jen o umělecké dílo, které návrháři představují na mole. Jde o to, abyste se jako návštěvníci ukázali. Že jste byli pozvaní, že umíte vypadat jako femme fatale a že máte prachy a koule na extravagantní kousky alespoň od začínajících designérů. Je to rituál pýchy, ze kterého poražení odcházejí se sraženým sebevědomím, zatímco vítězové sbírají stovky lajků.

Nikdy jsem na to moc nehrála. Na svůj první Fashion Week jsem šla v mikině, ve které občas spím, v džínách, které nebyly skinny ani boyfriend, a v holínkách. Doplatila jsem na to. Mezi elegány a modelkami jsem se tenkrát cítila jako chudá příbuzná a řekla si, že za rok si dám záležet. Přišly roky, kdy jsem na Fashion Weeku byla krásná a nestyděla se sedět v první řadě. Dokázala jsem se obléct natolik promyšleně (rozuměj: jakoby nenuceně, ale bezchybně), že jsem se od Simony Krainové lišila akorát výškou (tak určitě, Zuzko).

Instantní street style
Na letošní Mercedes-Benz Prague Fashion Week jsem přijela ještě trochu opilá z dojemné bohosvatby u Hořovic. V černo-šedém outfitu, který zahrnoval úzké kalhoty, poloprůhledné šaty/triko a úchylný kožíšek, jsem se blížila k červenému koberci Na Příkopech a děsila se chvíle, kdy se přiblížím k dokonale vystajlovaným návštěvníkům. Už zase je to tady. Ta chvíle, kdy se cítím jako TA HOLKA VE ŠPINAVÝCH HOLÍNKÁCH. Jenomže, když prožijete víkend plný skutečných emocí, uslzených svatebních slibů a přátelství, která trvají už roky, a vaši náladu navíc hned u vchodu podpoří číšník se skleničkou prosecca, je hned všechno jinak. Rozhlédla jsem se a viděla nervozitu lidí okolo sebe. Některým se v šílených modelech špatně chodí i stojí, a to ani nemají jistotu, že je někdo vyfotí aspoň do jednoho ze stovek online fashion magazínů! V Česku to ještě není běžné, ale v zahraničí někteří jen přijíždí taxíky před místo dění, korzují venku tak dlouho, dokud je někdo nevyfotí, a jedou zase domů. Došlo mi, že si nepotřebuju dokazovat, jak dobře jsem se ohákla, a že se můžu cítit dobře, i když mám možná ve vlasech ještě trochu sena.

Našla jsem si ve své hlavě koutek, kam jsem se uklidila na půl hodiny, než nás vpustili do sálu, a šla si užít to, za čím jsem přišla – přehlídku Pietro Filipi a živou hudbu, která ji doprovázela. Sedla jsem si do třetí řady a nechala se unášet novými nápady, materiály a střihy. Kdyby tohle byla recenze, napsala bych, že mě přehlídka zklamala, že kolekce mi přišla příliš konzervativní a málo mladistvá. Ale mým převládajícím pocitem byla úleva. Že jsem dospěla, že nemusím vypadat dokonale, abych se tak cítila. Že žiju pro módu a umění, a že se za nimi vydám, když mám náladu – nikoli z povinnosti. Že lidem, kteří žijí proto, aby své zážitky hlavně předvedli na sociálních sítích, ráda přenechám místo před fotoaparátem. A příští rok možná vytáhnu holínky, protože už na to mám. ∞