Když jsem byla malá, existovala země jménem Tuzemsko.

Můj táta odléval sádrové loutkové hlavičky pod Žižkovskou věží, a tak jsem předpokládala, že po celé výšce vysílače se vyrábí další části loutkových těl. V přízemí tesají dřevěné nožičky, v patrech nad nimi švadleny šijí šaty a úplně nahoře se malují obličeje a přilepují čepičky a klobouky na hlavu. Taky jsem záviděla ostatním holkám, že mají jméno jako Eva nebo Jana. Moje „Zuzana“ mi přišlo úplně zvláštní a tvrdila jsem lidem, že si ho mí rodiče vymysleli. Zároveň jsem se dost divila, že rodiče mé spolužačky ve školce jí vymysleli úplně stejné jméno.

Když jsem zjistila, že moje jméno je v naší generaci jedno z nejběžnějších, že existuje tisíce let a znamená hebrejsky lilie a čistota, už si nevzpomínám, jestli mi to bylo líto. Když jsem se dozvěděla, že v Žižkovské věži se dějí úplně jiné věci než výroba loutek a že Tuzemsko na mapě světa není, líto mi to bylo. Postupně jsem ale přicházela na tolik pravd, že jsem se, jako většina dospívajících, divit prostě přestala.

Moje odmítání divit se postupně přerostlo v jistý profesionální cynismus. Zůstávám klidná a nedivím se, když okolo mě v metru pobíhá muž v dámském županu. Nepřekvapilo mě, když z výzkumu Fashion Report vyšla jako nejznámější česká návrhářka Blanka Matragi. Ani že nejčastější módní událost, kterou Češi znají, je brněnský veletrh STYL a KABO, jehož estetika silně připomíná legendární katalog Quelle. Bohužel mě nerozčílilo, když mi někdo vyprávěl o slečně, které její snoubenec dva týdny před svatbou řekl, že ji opouští, a druhý den přišel svým kamarádům představit svoji „novou“ přítelkyni. Podobně se mnou nepohnula historka o ženě, která se v noci probudila, a vedle ní na posteli její manžel souložil s její kamarádkou. Mám k tomu jen ledabyle nadzvednuté obočí s jedinou poznámkou: Life.

Proč jsou kluci lepší než holky
Naštěstí nejsou všichni jako já. Hlavně většina kluků to má trochu jinak. Láskou ke sci-fi a počítačovým hrám si v sobě pořád udržují malého kluka, který se nebojí přiznat, že ho něco překvapilo. A občas si najdou nějaký ten klacek, který je zaujme svým tvarem. My holky jen kroutíme hlavou a připadáme si taaaak dospěle. A pak večer sedíme doma a přemýšlíme nad tím, že je vlastně hezké na chvilku se zabavit kusem dřeva. Zkouším v sobě probudit malou holku a ptám se jí, jestli ji v poslední době aspoň něco zaujalo. Nadšeně začne vyjmenovávat: „No jasně, dost mě vzalo, že Toyen bydlela v Krásovce. Ve stejný ulici, jako jsi bydlívala ty. A taky mě zaujalo, že dva kluci v Austrálii vymysleli Seabin – plovoucí odpadkový koš, do kterého v oceánu samovolně padají lahve i olejové skvrny. Tos věděla? A že nějakej pán na střední škole někoho šikanoval, a teď se mu po dvaceti letech omluvil? Že když si tě oblíbí slon, tak na tebe nikdy nezapomene a i po dvaceti letech tě pozná?“ „Kdes to všechno vzala?“ „No, zatímco ty se zabýváš tím, abys filtrovala negativní zprávy a nenechala se tím šokovat, ukládám v tobě i ty dobrý!“ „Tak dík, Lilie.“ ∞