„Je to takový trochu zvrácený,“ řekl mi jeden z hudebníků, které jsem nedávno zpovídala. Myslel tím situaci, kdy jde na oběd s někým z „profláklých“ jmen české hudební scény a sleduje, jak se puberťačky hihňají a lidi všech věkových kategorií se otáčejí. „Proč to vůbec dělají?“ kroutil hlavou.

Je to těžké. Ikony, celebrity, „majetek národa“ – znají je všichni a každý si do nich vkládá kus své představy. Vzbuzují rozpaky, ostych a dojem, že se v jejich přítomnosti účastníte něčeho nevídaného. Chceme, aby tito „vyvolení“ odpovídali našim nejdivočejším představám, aby byli nekonvenční, zhýralí a jejich život byl jako nespoutaná jízda – tedy aby žili tak, jak my si netroufneme. A pak se radujeme z jejich pádů. Anebo jim předepisujeme morální čistotu a pevnost charakteru. Vždyť kdo hraje v televizi světce, musí se tak chovat i v reálném životě, to dá rozum!

„Všichni jsme jenom lidi, dyť je to jedno,“ už slyším nesouhlasný pokřik. Jenže může přijít Nohavica nebo Polívka do hospody, aniž by se vystavili dlouhým pohledům, pochechtávání, zvaní na panáky, nenápadnému focení mobily a žádostem, ať řeknou vtipnou historku? A představitelka Inny, nejunylejší zdravotní sestřičky v historii zdravotnictví, by mohla vyprávět o všech těch nenávistných dopisech, v kterých je osočována z rozvracení manželství Pepíčka Abraháma.

A tak kvete bulvár i přes ostentativní úšklebky salónních intelektuálů. Na svou dávku informací o přetékajících dekoltech a rozvodových řízeních dychtivě čekají dlouhé fronty čtenářstva. „Je to hrůza, ta Bartošová, zase je v blázinci,“ utrousí paní Vlaďka od plotny. „Jó, a taková to bejvávala princezna,“ řekne a spokojeně olízne vařečku, která je svědkem i její proměny z princezny v žábu.

Mezitím její dcera nyvě lká nad plakátem Roberta Patissona alias upíra Edwarda. Právě se přihlásila do jeho fanklubu a jeho zasmušilý obličej zdobí její stále ještě dětský pokojíček. Jednou se jí zdálo, že jí objal a dal pusu. „Kdyby se to fakt stalo, tak to vážně nerozdejchám,“ svěřila se ve slabé chvilce své nejlepší kámošce.

V září do Prahy přijedou na turné Guns N’ Roses. Pamatuju si záznam z koncertu, když tu byli poprvé a jejich frontman měl na sobě triko s Ježíšem, pod nímž byl nadpis tohoto sloupku. Ach, Axel. Nechávám psaní a jdu si pustit Don’t cry.