Dobře si to léto pamatuji. Bylo mi necelých osmnáct a chystaly jsme se s bývalými spolužačkami na chmelovou brigádu. „Ach, to bude paráda!“ myslelo si mé 17 let, 11 měsíců a 15 dní staré já. Budeme chodit s košíčky, česat chmel, flirtovat s krásnými kluky (samozřejmě že tam s námi budou samí krásní, mladí a milí chlapci, to dá rozum!) a přitom si vyděláme spoustu peněz. Film Starci na chmelu budiž nám inspirací.

Pak jsme rozhrkanou karosou přijely na místo určení. Uvítala nás tovární hala z vlnitého plechu, zvířený prach a předseda zemědělského družstva. My holky jsme stály u pásu, zíraly na zelenou řeku chmelových šištic pod námi a občas speciálním háčkem vytáhly kus zapomenutého drátu nebo zdřevnatělého stonku. Dvanáct hodin denně – a po nás šla noční směna. Plechová hala hučela nonstop a jeden z brigádníků, nedoléčený narkoman s kytičkou vypálenou na předloktí cigaretovými nedopalky, se v polovině turnusu psychicky i fyzicky zhroutil.

Taky si vybavuji práci v mlékárně. „Vyráběla jsem sýr Niva,“ podotýkám často při kulinářských debatách, které před nedávnem začaly být nepostradatelnou součástí společenského života. „Ano, šéfe!“ má, jak vidno, vliv na celou populaci. Zmiňovaná mlékárna leží 20 minut cesty na kole od mého rodného domu, ve čtvrt na pět ráno se ale cesta zdála mnohem delší. Zvlášť když jsem musela dělat menší přestávky, protože přes cestu přebíhali jeleni. Zpětně si vzpomínám na spolupracovnici V., co nebyla schopná říct jedinou větu bez sprostého slova a hned první den mě přivedla do rozpaků. To bylo, když jsem vstoupila do sýrárny a ona zařvala „Co je to tam za sviňu hnusnó!“ Uf, naštěstí myslela staré opotřebované koště, které kdosi zapomněl uklidit. Dodnes si vybavuji pach dezinfekce a těžké kulaté formy, které se plnily bílou, slaně čpící hmotou, aby je rozšafný řidič Avie zavezl do jeskyně v Moravském krasu.

„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ psal Neruda. Před pár dny jsem skončila jako prodavačka oblečení. Co jsem si odnesla? Tajně v tašce nic, ale zato umím dávat kódy na šatstvo. Se skládáním triček do komínků jsem ale stále na štíru. Taky jsem před odchodem svým kolegyním věštila budoucnost z kávového lógru. Není nad trochu magie na závěr některé z životních kapitol.

Ano, stále hledám seriózní práci. Mezi všemi těmi pohovory snad ještě stihnu být chvíli třeba komparsistkou a proniknout mezi podivné lidi, co žijí od natáčení k natáčení a nadšeně popisují, jak točili „třeba Riskuj. Jó, to byly ještě doby, to člověk dostal i párek.“ A někteří v sobě chovají sen, že si jich třeba jednou někdo všimne a oni dostanou opravdovou roli, nejen roli osoby sedící a tleskající v sedmé řadě.

Každému jeho 15 minut slávy a každý si žije svůj diskopříběh. Co třeba otevřít si věštírnu, když lógrová seance měla takový úspěch? Mám otevřeno.