Někteří lidé jsou jako voda. A vy jste voda pro ně. Existujete pro sebe už mnoho let a tušíte, že se navzájem budete vždycky potřebovat. Víte o sobě, i když jste na druhém konci světa, zažili jste už několik pádů, ale oni vás nezradí. Můžete se na ně spolehnout. Kdyby byl celý život jen o nich, bylo by to snadné. Vše dává smysl. Není důvod pochybovat.

Pak přijdou lidé, které potřebujete jako alkohol. Voda je najednou nudná. Musíte ji občas vyměnit za skleničku vína nebo panáka vodky. Zažíváte dny a noci, ve kterých si konečně připadáte, že jste sami sebou. Nic není problém a přichází souznění, které se vám nechce opouštět. Kde byli celou tu dobu? Všechno je s nimi tak přímočaré. Smích, důvěra, sex, opravdovost. Všechno má mnohem jasnější obrysy než dřív. Vaše osobnost začíná mít jasno v tom, kam chce jít. Oni přesně vědí, jací jste. Jste trochu závislí na tom, jak vás vidí ve svých očích. Jste pro ně bezchybní. Máte pocit, že jen s nimi můžete jít do hloubky. Všeho. Někdy vaším životem jen protančí. Na chvilku, kdy je potřebujete. Na pár let. Nechají za sebou vás a vy jste jiní. Větší, sebejistější, šťastnější. Může to trvat. Může to přijít až po pár letech smutku. Někdy zůstanou napořád. Hroty se otupí. Není v tom stejná vášeň jako na začátku. Ale stále se dokážete zbláznit na pár vteřin jen z toho, že se k sobě přiblížíte.

Někteří jsou jako kokain. Nikdy vás nenapadlo, že by to takhle mohlo být. Rychlé a nezaměnitelné porozumění. Stává se z vás někdo, kdo už nemá z ničeho strach. V jejich objetí jste jako malé dítě, které nemusí nikdy vyjít ven z pokoje. TEĎ všechno dává smysl. Jak jste bez nich mohli žít? Po prvních setkáních víte, že tohle je ono. Rozseká to všechno, co jste do té doby znali. Hoříte a není nic, co by vás zastavilo. Ptají se jen na to, na co chcete odpovídat. Bez nich cítíte prázdno, které jste nikdy nezažili. Dokážete jim odpustit mnoho. Nemůžete se na ně spolehnout, ale chcete s nimi být pořád. Už vám není osmnáct, takže víte, jak s takovými vztahy zacházet. Na to se neumírá.

Že si vždycky můžete zavolat
Někdy se ale ohlédnete a vidíte za sebou, že jste něco ztratili. Pár lidí, kteří pro vás přestali být hodnotou, kterou jste společně dlouhá léta budovali. Pár lidí, kterým jste kdysi řekli, že pro vás znamenají všechno. Že s nimi chcete odletět na jinou planetu. Že jejich ruku nikdy nepustíte. Že si vždycky můžete zavolat. Nevoláte si už dávno. Ti lidi jsou úplně jiní než dřív. Zešedlé vzpomínky, se kterými si nemáte co říct. Někdy z nich dokonce máte pocit, že vám závidí vaši spokojenost.

Ne, na tyhle vztahy se neumírá. Ale platí tu jednoduché a nefér pravidlo. Silnější pes mrdá. Na instantní lásku lidí, kteří vás umí naplnit jako nikdo jiný, se báječně zvyká. Nikoho jiného už nepotřebujete. Možná ani sebe. Někdo to dá, a někdo ne. Někdo ztratí hodně, někdo méně.

Nejsou to vyrovnané boje. Často přehlížíme lidi, kteří si to nezaslouží, kvůli tomu, že se sami stáváme závislými na jiných. Ale nepodléhat příliš často kouzlům okamžiku a nezanedbávat důležité lidi naštěstí není nadlidský úkol. Protože sebereflexe je lidská vlastnost.

Když je pro vás někdo vodou a vy pro něj kokainem, nemůžete spolu jít dlouho. Vaše rozhovory začnou bolet. Zatímco voda na vás počká hodiny, dny i roky, kokain vás potrestá za každou chvíli ticha. Nevyrovnaný boj silného namyšleného ega a submisivního človíčka, který touží být víc vidět, jednou skončí zoufalým bojem o pozornost. Odchodem. Omluvou. Vyšuměním. Omlouvám se za to, že už nikdy nemůžeme být spolu. ∞