Ztratili jsme nit. Co teď? Dát význam něčemu externímu, vzdát jej ve prospěch cizí mysli? Ze strachu se s ní identifikovat a nechat ji všechno řídit? Všechno si užít?

Máme vůbec nějaký význam? Není to jen pohádka, co se schválně dětem říká, aby s důvěrou šly spát? Pro koho ten význam máme? Pro sebe ne. To jen napůl. Jsme si motivem, ale ne cílem. Má význam mít význam jen pro někoho jiného? Nebo si užívat toho bezvýznamného významu pro sebe samého? Žít v něm jako ve snu a pořád znova ztrácet nit? Diktátu niti se vyhneme, když dáme význam, ať už skutečný nebo vysněný (dost možná se překrývají, je to padesát na padesát, je prostě třeba přeštípnout jeden z kabelů, aniž bychom věděli, zda to bouchne nebo si oddechneme), ničemu. Namísto systému vznikne svoboda.

Jsme úzkost
Nemíchat, protřepat. Lok. Fuj, přece jen jsme význam něčemu dali. Je to znát z úzkostné pachuti na patře. Hodnotíme ji jako otravnou, ale je tím hlavním, hlavní, kterou míříme na odcizený význam, trním, které indikuje svobodnou cestu. Když se ho pokusíme vymýtit, stane se zdí. Pijme kalich hořkosti do dna. Jsme v úzkých. Kam se poděl význam? Nevíme ani, jestli byl skutečný nebo vysněný. To je ta nejhorší nejistota na světě. Jeví se to jako šílenství, zůstat v klidu a nechat úzkost syčet a omotávat se kolem našeho krku. Rozum velí vyhnat ji jako zlého ducha, jako to dělá každý. Zkusme jí ale dát význam. Staňme se úzkostí. Dostáváme se k sobě, poznáváme se, když se odevzdáváme svým pocitům. Ten fígl je odevzdat se sobě jako jinému. Hořkému jako sladkému. Význam se poděl bůhvíkam. Do očí kolemjdoucího, do pornoňader. Kašlat na něj. Ven z nudného kruhu!

Zlobme se na sebe
Kruh nás nutí ho udržovat. Skutek utíká, není na něj čas. Naše budoucnost není naše. Ubíhá v pohybech, ve kterých nejsme. Rozptýleně, neupřímně, nepříjemně, strojeně, destruktivně. Nevnímáme nic než křivdu ztraceného významu. Úplně jsme zapomněli, že jsme ho sami odevzdali. Bezvýznamná mysl zkysla. Zlobíme se na ni, že význam ukradla. Nebo ji naopak glorifikujeme za uzavření skvělého obchodu. Chvíli to, chvíli to. Zaklínáme mysl. Těšíme se z věcí, ale brzy ztrácíme zájem. Od mysli nás dělí zeď ega. Vložili jsme do ní šém imaginárního postvýznamu. Je z ní maniodepresivní šašek.

Zlobme se spíš na sebe, na ten svůj čin, a sobě za něj taky děkujme. Svůj význam jsme odevzdali a to rozhodnutí se časem valivě změnilo v tendenci k pohodlnosti. Ta přerostla v nesebevědomou závislost. Iracionální puzení viset na studeně se lesknoucích vlascích nás proměnilo v institucionalizovanou loutku, která chce jen byt a holku. Něžně, souvztažně, totožně se utápíme ve věži, ze které hrdě přehlížíme statky svého dna. Sdílíme erární hodnoty a přeskupujeme priority jako burzovní makléři. Význam má hmota, jsme na ní závislí. Svou hodnotu svádíme na hmotu. Čtenost, ctěnost, čas – duch hmoty. Bujíme v medu lajků. Každodenní realita, beat. Zkurvený život, karma. Zbavujeme se významu jako horkého bramboru. Z činu jeho odevzdání se stala činnost, konstantní tempo pokroku. Kamna žhnou. Smažíme maso z kombinátů, jako bychom byli zvěř. Zamořujeme planetu, jako bychom nebyli zvěř. Je tu horko.

Holka
V té největší agonii se jako anděl vynoří nějaká holka. Přijde si pro význam tak samozřejmě, jako by ho měla vysvobodit z hmoty. A já nemám nic lepšího na práci, než jí to uvěřit. Rozostřit zrak a téct serpentinami její oslnivé přítomnosti. Skrz ni se rozhostí něco, co pohltí význam. Směle se směje tomu, co mi dělá. S hladem v očích hrozím ohněm, vpíjím se jí do zátylku jako upír vábený kadeřemi, které tudy tečou jako vodopád dopaminu. V té staronové pohádce jsem Allen v šíři vidu a ona pyšná princezna. Je to stejnojiná pohádka o chtíči chromé náhody. Love will tear us apart again pro život, jaký je, ale teď v žilách rotuje a traduje se láska. Tváří v tvář tvořím tvar a hotový jí ho předkládám k schválení, své psychické schéma, a dívám se na to její.

Čekáme, trochu přemýšlíme, trochu přirovnáváme, trochu to vzdáváme. Je to potřeba, teď u cíle. Ztrácíme to, najednou jsme sami spolu bez toho magického, manického kouzla, uprostřed oka hurikánu bez plánu. Můžeme ho spolu prožít nebo se můžeme každý zhroutit sám do sebe. Jsme moc institucionalizovaní v chaosu možností moderního života, které jsou povinné jako Ježíšův kříž. Bez nich život nemá význam. Co mi dáš? ∞