Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Anička: To jsem dělala já? Nečtu si své texty zpětně, protože se mi po čase už nelíbí. Když to omylem udělám, vždycky si pomyslím, jak jsem to mohla napsat, takovou hrůzu? Dagmar: Prý chtějí přeci jen postavit knihovnu Kaplického, ale úplně jinde a pro jiný účel. Ten kontext je zcela mimo. Alfons: Jsem jedinečný, výjimečný, populární, a zároveň nejsem nic moc, já jsem totiž umělec. Alžběta: Byla jsem na dovolené v Bulharsku a pokývala jsem hlavou, že nechci zmrzlinu. Ta paní odešla a donesla mi rovnou tři. Josef říkal, že tam ano hlavou znamená ne. No jo, jiné místo, jiné mravy. Kryštof: Zvláštní promluvy. Jste mi všichni nějak cizí. A co je tedy těch pět odcizení v umění?

Ztratili jsme nit. Co teď? Dát význam něčemu externímu, vzdát jej ve prospěch cizí mysli? Ze strachu se s ní identifikovat a nechat ji všechno řídit? Všechno si užít?

Někteří lidé jsou jako voda. A vy jste voda pro ně. Existujete pro sebe už mnoho let a tušíte, že se navzájem budete vždycky potřebovat. Víte o sobě, i když jste na druhém konci světa, zažili jste už několik pádů, ale oni vás nezradí. Můžete se na ně spolehnout. Kdyby byl celý život jen o nich, bylo by to snadné. Vše dává smysl. Není důvod pochybovat.

Téma únorového Artiklu přináší pohled na odcizení. To může v době sbírání facebookových přátel jako artefaktů oblíbenosti působit absurdně. Ale kolik z těchto přátel zná opravdu vás, a ne jen vaše příspěvky na zdi, mohli byste se na ně spolehnout za každé situace a skutečně jim důvěřujete?