„Je jaro, tajou ledy a já pšíknu naposledy,“ zpívá brněnské hip hop duo Čokovoko. Letos to vypadá, že ledy hned tak neroztají. D1 se mění na kluziště, vlaky mají zpoždění. Všichni brblají „To je hrůza!“, ale zároveň se leckomu na tváři objeví nostalgický úsměv, že „tolik sněhu bylo naposled tak před 15 lety.“

Možná, že teď je ten správný čas na přemýšlení a rozjímání. Skončila plesová sezóna a lidé se zase pomalu uzavírají do svých domovů. Je doba půstu, venku zima a člověka vše nutí být introvertnějším než jindy. Nebo ne?

Informace, vjemy a nahodilé kusy inspirace jsou všude kolem. Ukládám je do hlavy s tím, že je třeba jednou roztřídím. Jako upír nasávám nahodilé momenty, jako klepna naslouchám útržkům cizích hovorů. Nejsem dítě velkoměsta, a tak od sebe nedokážu odříznout všechny ty zvuky, gesta, nálady a situace. A tak někdy mívám pocit, že už mi v sobě samé nezbývá místo pro vlastní myšlenky. „For a minute there I lost myself,“ přitakávají mi Radiohead z přehrávače.

Když jsem v době dospívání bydlela na vesnici, jedinou dostupnou událostí týdne byla taneční zábava. Pamatuji si na ty dlouhé hovory s kamarádkou před akcí i po jejím skončení, kdo tam byl či nebyl a kdo se nám líbí a kdo se nejvíc opil. „Bereme, co je,“ a v té době by mě nenapadlo, že jednou budu moci vybírat z mnoha kulturních událostí každý den. Je ale vždy mnohost zárukou většího rozhledu? Když má člověk všechno pod nosem, nepropadá často apatii? Není někdy lepší muset se trochu snažit, aby se „něco dělo“?

Člověk zůstává v jádru stejný, jen těch možností, jak se nechat rozptýlit, je daleko víc. A tak se někdy přistihnu, že nevím, kam dřív skočit. Že bych si vynahrazovala kulturní a společenský deficit z mládí, kdy už jsem tušila, že přezpívávaní Kabáti se dají snést jen pod vlivem několika panáků? Nebo neumím kamarádům odřeknout pozvání? A zároveň mám pocit, že ZROVNA TADY prostě musím být? Možná měl pravdu i Ladislav Klíma, když v alkoholovém opojení napsal, že „události chodí v hejnech jako husy“.

Někdy ale není špatné být jen sám se sebou. Utřídit si myšlenky. Začít něco nového. Možná začnu pracovat na projektu, který dlouho odkládám, protože stále „nemám čas“. I když vlastně nevím, jestli to všechno stihnu. Musím vyplnit daňové přiznání, musím určitě vidět nový český film Pouta, určitě bude spousta koncertů – a taky už jsem dlouho neviděla svoje staré známé!