A je to tady. Další rok. Probíráme se z kocoviny po Silvestru a z předsevzetích slíbených mezi třetím a šestým drinkem. Zvykáme si na nové číslo, uváděné za datem a zanedlouho na nové číslo ohledně svého věku. Kdo se vlastně ještě těší na to, co bude? Jsou mezi námi stále takoví optimisté? Nebo spíš naivkové?

Někdo se točí pořád v kruhu a přitom volá, že začíná od nuly. Ale lze vůbec vymazat historii? Tolik lidí už chtělo zrušit dějiny a pak po ulicích tekly proudy krve. A co když se rozhodneme zrušit své osobní dějiny?

„Někdy nejdu spát a motám se městem/ a myslím na to, co jsem/ a hlavně na to, co nejsem“, zpívají v jedné písni Mňága a Žďorp. Taky mě už kolikrát napadlo, jaké by bylo vyvléct se z vlastního osudu a zkusit některou z nerealizovaných cest na křižovatkách, kde jsem postávala, váhala, a pak se vydala jinam. S vědomím, že dělám to nejlepší, z trucu nebo třeba z pohodlnosti.

Jedním ze stěžejních kulturních zážitků minulého roku pro mě byl koncert Radiohead v Praze. Stála jsem úplně vzadu a byla jsem unavená z několika předchozích festivalových dní v jedné vsi na Moravě. A nechala se prostupovat zvukem, který mi zněl, jako když někdo zpívá ve vesmíru. Na planetě, kde je jen on sám a kolem už nic. Jen prázdno. A napadlo mě, že vidím a slyším esenci této doby, těchto „nultých let“.

„Sesujte se, hory ducha, je-li osamělost vaším vrcholem,“ napsal jednou Paul Klee. Před námi je první dekáda jedenadvacátého století a prorokové straší, že za dva roky nastane konec. Tak uvidíme. Před sto lety lidé ve střední Evropě naopak věřili, že v nadcházejícím století bude jejich největší starostí to, do kterých lázní zajet. A pak to všechno začalo a z děsivého snu se Evropa probrala teprve nedávno. Ale už dost, nechci končit tak pesimisticky. Máme tu rok 2010 a úplně čistý list v kalendáři. A je na každém z nás, co si do něj vepíše. Aspoň pro začátek.