Alkohol a kultura nerozlučně patří k sobě. Tento neoddiskutovatelný fakt, kterým se ohání studenti nejen uměleckých oborů a který straší lékaře v protialkoholních léčebnách, lze v literární podobě pojmout všelijak. Od textů Bohumila Hrabala, kde litry piva stékají z každé stránky, k realistickým popisům kocovin třeba u Charlese Bukowského. Co se však na alkohol podívat z nadhledu, jako na určující fenomén naší civilizace, který nás formuje po stránce myšlenkové i duchovní, a to více, než bychom si na první dojem byli schopni připustit?

Alexandr Guha v knize České míchačky popisuje alkoholové míchanice a dryjáky studentských klubů, hospod nižších cenových skupin, etylalkoholové experimenty normalizační éry i alchymistické směsi popsané v literatuře a tradované napříč generacemi. Také se tu například dozvíte, že alkohol a alchymie mají opravdu stejný slovní základ, a tedy že scénka z filmu Císařův pekař, kdy mudrcové místo zlata vydestilují špiritus, není tak úplně vymyšlená. Mimochodem, špiritus a spirit také nezní příliš vzdáleně.

Co všechno se dá smíchat?
Otázkami ohledně provázanosti alkoholu s euroamerickou civilizací, odkazy k předkřesťanským mystériím i novozákonní úlohou vína jako Kristovy krve či filozofickým pojetím stavu kocoviny se kniha zabývá společně s veskrze praktickými radami. Třeba jak namíchat správný Semafor nebo jak co nejúčinněji s kocovinou zatočit. Kombinace zemitosti a praktičnosti, jež knihu může řadit někam ke „kuchařkám“, spolu s kulturním podhoubím alkoholového pití, dochuceným trochou současného folkloru činí z Pravé české míchačky knihu, která se vcelku příjemně čte. A to díky vyváženosti ingrediencí. Čerpá z lidového prostředí a nezastírá fascinaci zvláštním světem hospod, kde stále přetrvává družný a „máničkovský“ duch, ale nesklouzává k adorování opilosti. Na fenomén pití alkoholu se dívá jako na zdroj umělecké inspirace, jistého osobního uvědomění a v neposlední řadě i jako na zdroj novodobého folkloru. Takže budete chvíli mezi pivními kamarády, kteří se hecují historkami typu „jó, tehdá, když jsem se poprvé poblil…“ a chvílemi zakusíte exkurz do tajů existenciální filozofie. V duchu míchaných koktejlů, kde se jeho tvůrci také nebojí míchat takřka všechno se vším.

Skutečné těžiště knihy ale leží v barvitém popisu lidových koktejlů, které „zlaté české ručičky“ vytvořily zejména během normalizace, kdy dnes už standardní koktejly západoevropské provenience nebyly k mání a k míchání koktejlů stačily dostupné lihoviny jako rum, zelená či vodka. Nedílnou součástí každé podobné míchanice je také rozbor jména, které odkazuje nejen na prostředí hospod, ale často přesahuje do národní historie (Utopený komunista), všímá si výtvarné stránky vzniknuvšího produktu (Hovno v trávě) nebo odkazuje na dobové reálie (variace na oblíbené čůčo).

K některým míchačkám se váže i specifický způsob pití, a jedná se tedy o určitou ritualizovanou podobu (MBS neboli Miluj Bližního Svého, Prasečí polívka, Cesta do lesa, cesta z lesa apod.).

Múza Alkohol, Démon Alkohol
Autor nezastírá kladný vztah k tématu, a není to na škodu. Naopak. Zní-li základní poučka pro spisovatele „pište o tématech, která vás pálí nebo která vás baví“, platí to podle mě o této knize více než uspokojivě. Ovšem nedoporučuji číst ji po prohýřeném večeru, neboť naturalistické popisy drinků i jejich účinků mohou vyvolat nehezké stavy.

O Českých míchačkách napsal Karel Nešpor, že „text může u závislého vyvolat bažení nebo mít návodnou povahu“. Jako protiváhu tohoto varování můžeme brát třeba obsáhlé vyjádření barmana Georgi Gjurova, jemuž je tu věnováno několik stran, či motto, které si autor v úvodu nevypůjčil od nikoho jiného než od v Čechách snad nejslavnější hudební formace oslavující alkohol – Tří sester: „Alkohol je, jak řekla, lidstva metla, a kapka špiritusu po bradě jí stekla.“

Ukázka z kapitoly „Likérové míchačky“
Začneme kombinací zelené a vaječňáku, kterou lze nalézt pod několika zcela svébytnými názvy. Tento míchaný nápoj je znám buď jako vejce se špenátem anebo pod dvěma méně přitažlivými jmény: žabí hlen anebo jednoduše flusanec. Tato třetí varianta má ještě podvariantu názvu afgánský chrchel. Přestože se jedná o poněkud „eklhaftní“ označení, nelze jim upřít metaforickou práci se vzniklými asymetrickými obrazci nápoje. Ty jsou dány díky pečlivé přípravě této alkoholové kreace. Nejprve je třeba nalít vaječný likér a do něj postupně podél obvodu či na jedno místo do středu dolévat zelený likér peprmintový. Výsledkem je žlutozelená abstrakce. Míchaný nápoj flusanec lze modifikovat záměnou zelené za griotku. V tom případě se jedná o indiánský flus, odkazující na souvislost mezi barevností višňového likéru a hovorovým označením „rudoch“ pro původní obyvatele amerického kontinentu. V případě kombinace vaječného likéru a griotky je ovšem třeba důsledně dodržet výrobní postup. Pokud totiž proces míchání otočíme, totiž že do griotky lijeme vaječňák, nezískáme indiánský flus, ale míchaný nápoj zvaný mozek. Ten patří mezi naprostou klasiku lidových míchaček.
Více o knize na www.ukacko.cz/praveceskemichacky.