Pociťujeme krok času na kůži očí
kosti tam dávají suchá a bílá znamení
pak se rozední na konci modrých rtů
slovní rosa navlhčí to místo
slabiky jež by mohly vše říct
a které jen dělají záhyby na jazyku
zase jsme se otřeli o řešení

(Zbytek básně)


cosi ovdovělý tvar

vidíš se ve vzpomínce
stopa jako obličej

konečně jednota ale
mlhavá stěží obrys

pohřbíváme tvou podobu
do tvého vlastního pohledu

už žádná přesná totožnost
první stav zapomnění

(Stín dvojníka)


Země se hroutí v mém těle. Jsem země i zhroucení země. Jícen je nehybný střed tohoto sesuvu. Už není žádná kostra ani nervy. Vidím bez vidění. Utrpení vázne v trhlinách, které se táhnou napříč tím pomalým sesouváním, ale neubližuje.

(Výřezy z těla)