Veliký město. Masa masa lidí
raněných ránem teče ulicí.
Pondělek střílí těžkou municí.
Nevoják, voják – ráno si nás třídí.

Minová pole plácků. Střelba zprava.
Nákupní zóny. Fronty v trafikách.
V zákopech kanclů dusí potu pach
a smyčky skvěle uvázaných kravat.

Jsou ještě světy, kde se slunce rodí
z moře a dlouhé jsou pak stíny lodí,
kde nepočítáš, kolik ti co hodí…

Jekoty sirén, tanky autobusů.
Jde o život. Žít zvykli jsme si. Z musu.
A kápo čas nás nutí do poklusu.


—

Opilej vítr hraje s nocí karty.
Ona se smála, on jí dal rty na rty.
Po řece plujou poplivaný chleby.
Řekněte, hvězdy, proč jste jako hřeby?

Cpeme se horem, vypouštíme dolem.
Jsme stroje na trus. Málo ctíme půst.
Kočička čísi prosmýkla se kolem
mých nohou, mých úst… úst, co chtějí srůst.

Veliký pátek. Bůh brečí před kostelem,
jak byl by první, komu umřel syn.
Moc světel. Vítr vráží do zdechlin.
Za nízkou zídkou hádá se duše s tělem.


—

Šílená doba. Vymknutá z vazů.
O hladu. Žízni. Napospas mrazu.
A přece štěstí na dně se krčí,
jen do něj strčit. Jenomže mlčí.

Hluboké studny. Hluboké lesy.
Hluboké oči. A tma v nich kdesi.
A přece světlo na dně se choulí.
Semknutá víčka, nepomohou-li.

Ghetta slov. Ploty. A zdi. A jámy.
Skoupená plátna. Zbyly jen rámy
z obrazů světa, který jsme žili.
Prší déšť. Padá. Na věky, chvíli.


Básně ze sbírek Malá tma a Všehomír (Nakladatelství Host, 2015)