S tanečníkem a choreografem Jiřím Bartovancem jsem se setkala poprvé prostřednictvím dokumentu ČT Africké kořeny – české tančení. Hned po studiu na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze v roce 2003 odešel Bartovanec do Berlína a od té doby ho v ČR není vidět příliš často. Když na mne tedy vyskočila facebooková pozvánka na jeho představení Razzle Dazzle v brněnské Industře, nezahodila jsem šanci se přesvědčit o tom, kdo je to ten tanečník s africkými kořeny, který stejně jako já vyrůstal na hudbě Michaela Jacksona.

Mají unikátní touhu po kreativitě, obrovskou fantazii, jsou laskaví a zodpovědní. Nepotřebují se předvádět, spíše si užívají hledání a tvoření významu. Tak o českých umělcích mluví choreograf Roberto Magro, který v Praze nedávno mentoroval workshop nového cirkusu.

S Jonášem Janků jsem se sešla hlavně kvůli tématu nového cirkusu. Toto odvětví je u nás ještě v plenkách, ale buduje si dobrý základ. Je tedy co objevovat. Jonáš mě zaujal jako aktivní akrobat, tanečník, choreograf, hudebník, performer (prostě multiumělec!), a proto jsem ho požádala o malý exkurz do světa pohybu a divadla. Hned po mém příchodu bleskově složil ze dvou židlí a bedny improvizované sezení na slunci, nabídl mi něco k pití a s úsměvem mi řekl, že si rád povídá. Z příjemné atmosféry tak vznikl příjemný rozhovor.

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.