Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Koktejlové šaty, boty na podpatku, rukavičky a motýlek a jde se tancovat! Takhle nadšeně šel do tanečních z mé generace jen málokdo. Ale i přesto se našli nadšenci, kteří si kurzy standardních a latinsko-amerických tanců užívali stejně jako páteční alkoholové dýchánky v (dnes již nefungujícím) klubu Face To Face.

Poprvé na živém koncertě – skupina Kečup v kulturáku. Nezkušených čtrnáct, druhá řada. A já myslela, že na koncertě se nehybně stojí a vychutnává hudba. Jaká mýlka. Všichni vedle mě se podivně svíjeli a já? Jako solný sloup. Tančit, vrtět se do rytmu… Jak se to dělá? Naučím se to někdy?

Upnuté elasťáky, piškoty, propocený dres a vlasy ulízané do drdolu. Někdo si ještě povzdechne: nepohodlný večerní oblek. Podtrženo a sečteno, děsná nuda a zábava dobrá tak pro naše prarodiče doplněná o chlebíčkový nářez s džusem během přestávky. I takový obrázek se může někomu vybavit pod pojmem taneční divadlo. Jak blízko nebo daleko má ale tato představa k realitě?