Auta míjejí. Nereagují na naše vztyčené palce na pažích natažených až doprostřed silnice. Ten tvůj je trochu zvadlý, tak ho narovnám. Proč nezastavují? Jsi krásná. Snad kvůli mně, kvůli mojí hřívě. Je na mně vidět, že tě chci následovat, kam až to půjde. Jen jsem to ještě nevyslovil.

Zašitá pusa, hořící „majdanovské“ pneumatiky, přibitý k Rudému náměstí šourek. Kontroverzní, skandální, pobuřující, odpudivé, bláznivé, za hranou. Zhruba takový obraz a emoce vyvolává ruský performer Pjotr Pavlenskij v běžném čtenáři, který toto jméno zaslechl jen ze senzacechtivých novinových titulků.

Co je dnes hloubkou, se výrazně změlčilo od vnímání pár let zpět. Těžko pomyslnou hloubku měřit, standard udává většinová společnost. Co má pro jednoho status hloubky, druhého zamrazí plytkostí.