Auta míjejí. Nereagují na naše vztyčené palce na pažích natažených až doprostřed silnice. Ten tvůj je trochu zvadlý, tak ho narovnám. Proč nezastavují? Jsi krásná. Snad kvůli mně, kvůli mojí hřívě. Je na mně vidět, že tě chci následovat, kam až to půjde. Jen jsem to ještě nevyslovil.

Zapomněl jsem to vyslovit, takže už je to skoro nemožné. Co neuděláš teď, jako bys neudělal nikdy. Teď není tak často, jak by se mohlo zdát. Pomalu se smiřuju s tím, že to nikdy neřeknu. To neznamená, že bych se vzdal toho úmyslu. Udělám to bez tvého vědomí. Budu se za tebou táhnout jako něco zapomenutého. Ne, ticho. Dost takových myšlenek. Vkrádají se do mé hlavy, když by všechno mohlo být v pořádku. Když je všechno tak krásné, otevřené.

Dívám se ti do očí, ale mám je zastřené. Předstírám, že poslouchám, co říkáš. Poslouchám tě, ale slyším to? Myslím víc na to, jak u toho vypadám než, abych tě opravdu miloval, stal se nástrojem tvých slov, vysákl z tebe to nejlepší. „Don’t worry about the things cause every little thing’s gonna be all right,“ začnu zpívat Marleyho hit. Přidáš se. Platí to ale jen, když přestaneš worry. Jen pak bude every little thing all right. Ale co když budeš dál worry? Kdo ti pomůže, když si usmyslíš, že ne, ještě to není docela vyřešené, ne tak, aby to mohlo být opuštěné? Prostě tam zůstaneš stát.

Aby mohla přijít budoucnost, minulost musí být uzavřená. A ty úplně přesně víš, proč se najednou zatváří, jako bys tam nebyl a řekne, že už nechce ztrácet čas stopováním a půjde radši na vlak, aby se ještě večer stihla projít po Lisabonu, protože Lisabon je velký a tři dny na něj je žalostně málo. Zastaví u vás bus s nápisem praia. „Nechceš jet na pláž?“ ptáš se. Tam by se všechno vyřešilo. Zavrtí hlavou. Chce jet do Lisabonu.

Zvedne baťoh. Jde na vlak a ty za ní. Najednou nemluví. Úplně jí chceš říct, proč nemluví, chceš jí to vysvětlit, vysvětlit jí její reakci a tím jí ji vyvrátit. To je ten moment, kdy se dostáváš úplně mimo. Tvá tvář se barví bílou barvou, je z tebe mim. Chceš vystoupit ze své izolace, ale bereš ji s sebou. Je tvou součástí. Hýbeš ústy, artikuluješ, aby pochopila, ale tvůj hlas je mrtvý, dutý, němý, oči pokryté beznadějí, beznadějí z vlastní beznaděje, z nekonečného regresu worry.

Worn out face
Moc dobře znáš tu obnošenou tvář na to, abys ji ještě dokázal použít. Pořád na ni hledíš. Něco se v tobě otevírá, nová víra, náhlá smrt. Víš, že už není cesty zpět. Ta holka, za kterou jdeš ve vleku jako stín na vlak, abys jel tam, kam ona, i když nechceš do velkoměsta, chceš jen na pláž, je už mimo dosah, ale nemůžeš se zastavit a vystoupit z toho vlaku worry. Jdeš za ní dál, protože není, kam vystoupit, není tam ten prostor, myšlenka, imaginace. Jdeš za ní dál, i když jí nemáš, co říct a ona přestala mluvit. Je mezi vámi zeď tvého zrcadla a ona se teď už taky dívá do toho svého. Tys byl první, takže je to tvoje vina, ale udělals to podvědomě, takže vlastně není. Jak rád bys jí to vysvětlil, ale jsi moc hrdý, tvrdý a vlastně se nechceš změnit, latentní alibisto.

Stejně se na to nehraje. Vítězí realita. Realita je pistole nabitá emocemi, které na tebe teď tak dokonale dopadají. Ty vole, to bolí. Ve vlaku si sedne a na sedadlo vedle sebe si dá baťoh. Vytáhne ajfoun a čile komunikuje s někým někde tam. Asi s tím Francouzem z hostelu, co mě s ní seznámil, s tím kominíkem, který mi pomohl strčit nabíječku do zásuvky, když mi to nešlo, nezištně mi nabídl, abych se k nim připojil na večeři, a byl nadšený, že jsem se s ní domluvil na včerejší výlet. To jsme stopovali jedna báseň. Brzy ráno pak odjel do Lisabonu. Ona je domluvená, že se tam s ním uvidí. Moje bublina se uzavírá, nedobrovolně odlétám. Stráví spolu krásný den.

Sedáš si ob uličku vedle ní a pořád čekáš, že promluví. Čekání si krátíš přemýšlením o tom, co bys tak mohl říct, ale pořád je to čekání, takže v přímém protikladu k jakékoli akci. Celé je to prodchnuté non-thetickou nepřítomností tvé původní vize vlastního života, kterous ztratil někdy v původní pubertě na gymplu, v nudě a strachu a dýmu a lhostejnosti a nadřazenosti a nepochopení. Vlak se rozjíždí a v okně se objeví film neznámé krajiny.

676 vs. 767
Přichází průvodčí. Nemáš lístek. V hostelu ti řekli, že si ho můžeš koupit až ve vlaku. Ona si ho koupila už na nádraží. Nerudný průvodčí ti přikáže jít si ho koupit na příští zastávce, ale tam ti řeknou, že tenhle spoj je vyprodaný. Průvodčí už tě nechce pustit zpátky do vlaku, ale ty tam vtrhneš a v srdceryvné scéně jí diktuješ svoje číslo. Třese se ti hlas, málem brečíš a uděláš chybu. Místo 676 nadiktuješ 767. To se ti ještě nikdy nestalo. Hned venku si to uvědomíš a snažíš se jí to nějak přes hermeticky uzavřené sklo rozjíždějícího se vlaku vysvětlit. Běžíš s ním jako ve filmu v milenecky se loučící scéně a ona ti ukazuje svůj telefon, že ti volá. Ty ukazuješ ten svůj a vrtíš hlavou. Stejně je vybitý.

Najednou je pryč. Trčíš v Albufeiře v nádherném letním slunném okamžiku ospalého nádraží. Sedáš si na lavičku a nejsi schopný přijmout dokonalost té situace, té chaotické vyhaslosti. Odmítáš tu nirvánu. Pojedeš příštím vlakem v 18:18 do Lisabonu plného její nepřítomnosti. Chceš ji, chceš to vymyslet. Snad proto, že svoboda existuje jen, když se před ní jeví nějaké překážky. A ty jinak v životě žádné cíle s překážkami nevidíš, jen ty ženy. Jen tak tam sedíš a dumáš.

Ve tváři máš zoufalství, uraženost ega, výčitky svědomí, čistotu dekadence a nemožnost útěku z dokonalého vědomí, když vlak vjíždí do zrovna se rozsvěcející megapole rozlehlého Lisabonu v pobřežních skalách v zátoce u nejzápadnějšího bodu Evropy. Po velkém mostě, který postavil fašistický diktátor Salazar, kterého svrhli v roce 1974, ale most nechali stát, vjíždíš do futuristického nádraží, které vypadá jako pavoučí síť. Hned, jak vystoupíš, chceš se vrátit zpátky na jih. Máš divný pocit, žes zrovna přijel do Prahy. Zeptáš se holky v bílém na koloběžce, jak se dostaneš do centra. Říká nějaká slova, kterým vůbec nerozumíš, ale zní krásně, zní rozkošně. Ta holka několika bezstarostnými odrazy mizí z tvého dohledu. ∞