Zašitá pusa, hořící „majdanovské“ pneumatiky, přibitý k Rudému náměstí šourek. Kontroverzní, skandální, pobuřující, odpudivé, bláznivé, za hranou. Zhruba takový obraz a emoce vyvolává ruský performer Pjotr Pavlenskij v běžném čtenáři, který toto jméno zaslechl jen ze senzacechtivých novinových titulků.

Ve skutečnosti se ale pokaždé jedná o velice promyšlené a přesné gesto, vyjadřující se ke konkrétnímu problému. Přesvědčit se, že nejde o žádného pomatence ani exhibicionistu, nyní může i české publikum, a to díky výstavě Byrokratická křeč, která probíhá od začátku července do 21. srpna v pražském prostoru Karlin studios. Prvního července se uskutečnila vernisáž, které byl přítomný i samotný umělec, čerstvě propuštěný z ruského vězení. Dostal se tam po své poslední akci Hrozba, během níž podpálil dveře bezpečnostní služby FSB. V Praze poskytl několik rozhovorů a zúčastnil se i veřejné debaty, kterou moderoval Ondřej Soukup.

Pavlenskij je s oblibou označován za nejkontroverznějšího ruského umělce současnosti. Avšak kdybych ho měla popsat jedním slovem, byla by jim integrita. Otázky, které mu pokládají, se od sebe příliš neliší, a tak vesměs odpovídá skoro stejnými sentencemi. Nejsou to ale prázdná slova, spíše pevná, předem naformulovaná, součást uměleckého konceptu. Všechno, co říká a dělá, je podřízeno jedinému cíli. Podtrhují to i vyhublá tvář, ostrý upřený pohled, napjaté tělo, působící místy až děsivě. Když se Petra ptají, jakým způsobem se změnil jeho život od roku 2012, kdy uspořádal svoji první akci a vstoupil tak na dráhu politického umění, říká, že pociťuje větší ucelenost, provázanost svého osobního života s vlastními názory. A to má svou podmanivou sílu.

Podlehl jí i bývalý vyšetřovatel Pavel Jasman, který po několika výsleších Pavlenského požádal o propuštění z práce a nyní pracuje jako advokát. Samozřejmě v jeho rozhodnutí hrály roli i další důvody a toto střetnutí bylo jen příčinou. Pavlenskij ale umí všechno proměnit v performanci, takže kauza vyzněla jako symbolické vítězství umění nad systémem. Jako třešničku na dortu se posléze s Jasmanem domluvil, že ten požádá soud o umožnění pokračovat na straně obhajoby, přestože oba věděli, že takový postup legislativa neumožňuje.

Nahé akce, odhalující pravdu
Výrazový jazyk Pavlenského je značně brutální a živelný. Nicméně v rámci systému, který reflektuje, je překvapivě adekvátní, až racionální odpovědí. Občas „pouhá“ slova nestačí, je třeba sáhnout po výraznějším prostředku, vytvořit nezapomenutelný vizuální obraz. Zvlášť v prostředí putinovského režimu, který pokrytectvím bezmála předčí svého socialistického předchůdce. Neostýchavé, donebevolající lži, dennodenně opakované rozmáchlou mašinerií propagandy, v podstatě devalvovaly slovo. Všechno je jako v pokřiveném zrcadle a nic neznamená to, co původně znamenalo. Mluví se o dobru, nemateriálních hodnotách, spravedlnosti a pomoci, jenže se pod tyto pojmy dosazují zrůdné a zvracené představy.

Pavlenskij považuje za svůj úkol strhnout z režimu tuto „masku humanismu“, přinutit ho odhalit pravou krvelačnou tvář. Vše, co dělá, je, že přestává být jeho pasivní součástí, odmítá mlčet a nechávat se vléct. A systém si s ním neví rady. V podstatě neumí vést dialog, nemá vybudované mechanismy sebereflexe a reakce na kritiku. Problémy umí jen zamlčovat nebo odstraňovat. Ale i ta fyzická likvidace příliš hlasitých je docela komplikovaná. I když se odstraní původce, v národním kulturním kódu zůstane fantomová bolest, jako se to stalo s Miladou Horákovou nebo Janem Palachem. Svobodný lidský duch je na rozdíl od jeho choulostivé skořápky nezničitelný. Pokud se ho ovšem člověk sám dobrovolně nevzdá a nevymění život za existenci. A jména těch, kdo si uvědomují, že smrt není největší nepříjemností, která může člověka v životě potkat, se nedají jen tak vymazat z paměti.

Člověk, který žije v totalitním režimu, se neustále potýká s jeho projevy v těch nejdrobnějších detailech: pohledech, lidských reakcích, slovech, běžné komunikaci. Je nasáklý a olepený obecnou lží, strachem, nenávisti, frustrací, ve kterých se zalyká vůle a ztrácí smysl. Snadno se tak smíří s tím, že nemůže nic změnit, a stane se chodící zombie, nástrojem systému, šířícím nákazu.

Zatnout do živého
Stačí si ale uvědomit, že takový systém je jednolitý a oboustranně provázaný organismus, jehož všudypřítomnost a maniakální kontrola je zároveň jeho silou i slabinou. Pavlenskij toho mistrně využívá a stává se pulzujícím nervem v těle systému. Ubližuje sobě, ale vysílá bolestné signály do mozku a vyvolává tak konvulzivní reakce. Ne nadarmo pojmenoval svoji výstavu „Byrokratická křeč“. Pracuje s tělem, ohněm, bolestí. Sám ale tvrdí, že utrpení pro něj není zajímavým tématem a že vždycky používá poměrně ostré předměty, umožňující krátkou a relativně bezbolestnou akci: nůž, jehlu, ostnatý drát. Kdyby ho bavilo sebepoškozování, dodává, musel by sáhnout po tupém noži.

Samotné Pavlenského akce jsou jen drobným zlomkem celé performance, ve které zaujímá spíše pasivní postoj. Většinou někam přijde, udělá krátké, ale silné gesto, a pak už jen čeká, jak se s nim systém vypořádá. Sleduje vyplašené policisty, kteří musí odmontovávat přibitého k náměstí naháče a v duchu si přejí, aby se to nestalo v jejich směně, sleduje vyšetřovatele, kteří by vlastně i souhlasili, ale musí plnit příkazy a statistiky, studuje kafkianské soudní spisy, vybírá z nich nejpříznačnější výrazy, jména, pasáže a celé to spřádá do sítě, do které se systém čím dál tím víc zamotává a postupně mu začíná mimoděk nahrávat.

Tak se během poslední akce objevily hotové klenoty. Poté, co Pavlenskij zapálil dveře bezpečnostní služby, ta je nechala potáhnout nanejvýš symbolickou „železnou oponou“. U soudu pak trvala na kvalifikaci jeho akce jako ničení kulturní památky, a to za neuvěřitelné argumentace, že za „těmito dveřmi byli kdysi vězněni významní představitelé ruské vědy a kultury.“

Očkování svobodou
Na otázku, jak si představuje budoucnost Ruska, odpovídá, že jako nejlepší reálnou variantu vidí setrvání v dosavadním stavu. Představíme-li si osu politického uspořádaní, na jejímž „levém“ konci je absolutní anarchie a na „pravém“ totalitní fašismus, spěje podle něj Rusko nezastavitelně k tomu vpravo. Současný režim v Rusku je do značné míry reakcí na 90. léta, již tradičně označovaná za „zlá“ a „zběsilá“. Nebývalý rozmach kriminality, inflace, krize, krach iluzí – to všechno se pro mnohé stalo synonymem svobody, kterou přinesla perestrojka. A tu velice rádi vyměnili za jakous takous stabilitu neměnné moci. A každého, kdo volá po změně, označují za vlastizrádce a s agresí vlastní strachu jsou připraveni ho udupat.

Přitom kdo zažil konec osmdesátých – začátek devadesátých na vlastní kůži, ví, že to byla ta nejlepší léta, jaká kdy Rusko potkala. Bylo to období neuvěřitelného kulturního kvasu, neomezených možností, svobody, naděje. Po desetiletích slibované světlé kolektivní budoucnosti si každý svou budoucnost mohl tvořit sám. Ano, když se protrhla hráz železné opony, zaplavilo zemi všechno, co se předtím uměle selektovalo, i včetně toho nejhoršího. Bylo najednou mnohem náročnější se zorientovat a nepropadnout nadšení ani zoufalství, najít svou vlastní cestu.

Ale dějiny se pohnuly. Po tom bezčasí a beznaději, o kterých mluvil Havel v souvislosti se zatuchlými sedmdesátkami, se Rusko zase ocitlo na křižovatce, odkud se mohlo vydat kamkoliv. Jenže, viděno zpětným zrcátkem, nakonec to bylo jen pouhé pozastavení, nadechnutí, jako při „oblevě“ šedesátých. Už kolem let 1993/94 začalo být jasné, kam to celé zase spěje, a každý s tím naložil jinak. Někdo utekl, protože pochopil, že lepší už to během jeho života nebude. Někdo oprášil zahozenou hvězdu s andělskou tváří Lenina. Někdo se pustil do vydělávání peněz, aby pak z opojení konzumem nepěkně procitl, když se Putin bez ostychu dosadil na prezidentský stolec potřetí. Ale to už bylo dávno pozdě.

Nezávislá média mizí jedno po druhém, Duma plodí stále obludnější a absurdnější zákony, společností hýbe nenávist ke všemu odlišnému. Jenže i v této situaci všechno, co člověk může udělat, je, snažit se zůstat sám sebou, mluvit pravdu, neobchodovat s vlastním svědomím. Pavlenskij říká, že umění a kultura nakonec vždycky proměňují systém. Jen ten proces není tak rychlý a snadno pozorovatelný, jako když město vybombarduje letadlo. Nahlodává ho pomalu, ale jistě, proto když už proroste, neobnoví se ten starý systém tak snadno jako po násilném zásahu.

V temných vodách anarchie
O to nepochopitelnějším zůstává ten fakt, že se Pavlenskij rozhodl věnovat udělenou mu v květnu Havlovu cenu za kreativní protest takzvaným „primorským partyzánům“. Šlo o bandu mladistvých na ruském maloměstě, která se před několika lety „vzepřela zlovůli režimu“ tím, že napadala policisty a páchala loupežná přepadení. Dva z nich se při policejní razii zastřelili, zbytek je ve vězení mimo jiné pro několikanásobnou vraždu. Celá kauza je značně zamotaná, okolnosti a detaily jsou nejasné, názory ve společnosti se různí: někdo je pokládá za hrdiny, někdo za obyčejné kriminálníky. Nedávný odvolací soud přísedících je dokonce nečekaně zprostil obvinění z vraždy.

Pjotr prohlásil, že jsou jedinými, kdo si v Rusku zaslouží Havlovu cenu a že obdržené prostředky jim pošle na kvalifikovanou obhajobu. Je jasné, že soud v jejich případě nemůže být v Rusku nezaujatý a že takovou pomoc skutečně mohou potřebovat. Nicméně na pomoc odsouzeným se specializují jiné fondy a organizace. Ať už to s pohnutkami mladíků bylo jakkoliv, i kdyby měli ta nejčistší a nejzapálenější robinhoodovská srdce v zemi, přepadení a loupež se zbraní v ruce se nachází v oblasti daleko za hranicemi kreativního protestu. To nemá nic společného s uměním a už vůbec nic s odkazem Havla. Tvrdí-li opak, naznačuje spíše, že Havlovu poselství zcela nerozumí.

Souhlasí s tím i komise udělující cenu, která se rozhodla za těchto okolností mu ji odebrat. Pjotr to označil za diktaturu byrokracie popsanou v Moci bezmocných a dodal, že pokud by cenu předal ruským bezpečnostním složkám, nikdo by mu nebránil. To už je ale holý nesmysl a spekulace, která se nedá vysvětlit jinak, než že Pavlenského integrita a zapálenost pro věc jsou také jeho zkázou. Všechno, co dělá, je součástí performance a do jisté míry vyžadované pózou. Bojuje se systémem, nebojácně se mu zakousává do krku, ale v tom zanícení si neuvědomuje, že ho systém svým jedem snadno nakazí.

I tak se mu už pokolikáté nedá upřit schopnost trefit se do černého, rozvířit společnost a přinutit každého jednotlivce zamyslet se nad vlastním postojem. ∞