Od fikce, která byla tématem listopadového čísla, jsme se za pouhý jeden měsíc přesunuli ke skutečnosti. Oba tyto na první pohled protipóly mají mnoho společného. Charakterizuje je jejich nestabilní, proměnlivá a vyvíjející se povaha. Abychom se ale hned na počátku nedopustili zřejmého argumentačního faulu – nejsme to nakonec my, kdo se „ve skutečnosti“ vyvíjí? Nejsme to my, kdo je nespojitý, kdo se proměňuje, zatímco realita, v níž žijeme, je stálá?

Přes veškerá pozitiva má společenský život i svá negativa. Dochází při něm ke kunderovské hypertrofii ducha. Čím je člověk skutečnější ve společnosti, tím víc tápe doma. Je vyžilý.

Fantazie produkující fikci je bezbřehá. Dokáže nás dostat na nevídaná místa, dává nám možnost být, kým chceme, je nám přítelkyní, terapií. Je však nabíledni, že matkou fantazie je skutečnost.

Tiše padá žlutý list javoru, nad vodou letí kachny do nebe zbarveného do růžovo-modrých odstínů západu slunce. V zahradě se ježek zahrabal do jahodového záhonu a ulehl ke spánku. Hlava je prázdná, bez myšlenek, poslední slza.

Těší mne, že prosincové vydání můžete již opět držet ve svých rukou, protože jste si ho vzali na nějakém z dobrých kulturních míst. Za dobu trvání restrikcí mohla společnost poznat, jaké to je žít v omezeních – která mají ještě navíc velmi diskutabilní a kontroverzní podobu, například včetně toho, že ministr kultury nebyl pro svůj rajón schopen prosadit ani otevření galerií, které z hlediska návštěvnosti v běžném chodu nepřevyšují ani limitovaně otevřené nadnárodní řetězce.