Přes veškerá pozitiva má společenský život i svá negativa. Dochází při něm ke kunderovské hypertrofii ducha. Čím je člověk skutečnější ve společnosti, tím víc tápe doma. Je vyžilý.

Samotě se stejně nevyhneme, ať máme společnosti, kolik chceme. Proto bychom se jí neměli bát a vyhýbat a raději se v ní zabydlet. Kultivovat v ní svou individua­litu, kterou později můžeme obohatit společnost. Když byl Miloš Zeman ještě důchodcem z Vysočiny, býval vídán, jak objímá stromy. Dnes je prezidentem.

Máme kolektivní ego, které nese znaky růžných preferencí, politických nebo kulturních. Je provizorní, vnucené a vycucané z prstu. Máme i svobodnější ego, které komunikuje se zvířaty, stromy a bohy. Dánský filozof Søren Kierkegaard zdůrazňoval, že Boha jde poznat jen o samotě, ne třeba o nedělní mši, která je hlavně společenským rituálem. Poslal k šípku svou lásku Reginu, kterou jinak nikdy nepustil ze zřetele. Věděl, že s ní by nikdy nemohl být s Bohem. Jeho smysly by otupil dar cizí svobody. Žil nenaplněný život plný výčitek svědomí, ale i opojných vizí. Trpěl trudnomyslností-depresí.

Na jeho příkladu jde vidět, že nemoc může být i mocí. „Když trpím, miluji,“ napsal o své víře. Necítil zášť k otci, který z něj vychoval podivína tím, že ho nepouštěl ven. Naopak cenil si, že bez něj by se nikdy nestal tím, čím je. Nedosáhl by poznání. Mít děti znamená provinit se. Být dítětem znamená odpouštět. Známé sartrovské přijetí odpovědnosti za vlastní existenci je právě tímto odpuštěním.

Opravdová velkorysost
Jako bychom to museli být vždycky my, kdo udělá první krok. Možná je to tím, že když nám někdo chce dát jako první, pojímáme k němu preventivní podezření. Nevybrali jsme si ho. Byli jsme napadeni ze zálohy. Ale obáváme se i své vlastní velkorysosti. Možná se bojíme, že za svůj dar nebudeme patřičně odměněni. Bojíme se, že tu odměnu budeme vyžadovat. Bojíme se sebereflexe. Nebojíme se budoucnosti, ale své nevyzpytatelné reakce na ni. Raději jsme skromní a neukusujeme příliš velké sousto. Nevypadáme pak dobře, když se ho snažíme dostat do žaludku.

Opravdová velkorysost je ta, za kterou nechceme nic nazpět. Že jsme opravdu velkorysí poznáme tak, že nám nepřeletí ani stín nelibosti po naší altruistické duši, když obdarovaný nepoděkuje. Častěji se ale cítíme ochuzeni, když se nedostaví ani symbolická protislužba. To je neupřímná velkorysost. Do neupřímné velkorysosti se řadí i to, když jsme velkorysí kvůli karmě. Uděláme někomu službu a nečekáme protislužbu od něj, ale od někoho jiného. Rozčarovaní jsme pak o to víc, že není, na koho se zlobit.

Ani ten nejpřísněji účetnický přístup k věci nebývá prostý srdce. Srdce se projeví, když ho člověk nechá, když poleví v očekávání. Když ho potlačí, stejně bublá v podloží. Odměnou, které dává srdce, je serotonin, který se po dobrém skutku vyloučí v mozku nebo nadledvinkách. Serotonin je endogenní opiát, signál dobře fungujících mezilidských vztahů, jehož produkci při stagnaci povzbuzují antidepresiva. Karmická ekonomika funguje třeba v Austrálii. Lidi se tam k sobě chovají nezištně, aniž by to považovali za zbytečnou položku. Na druhé straně své žadatele o azyl izolují na opuštěném ostrově. A hodně berou antidepresiva.

Darování-zničení
Francouzský filozof Jean-Paul Sartre uvádí dar jako jeden ze způsobů, jak si něco přivlastnit. Věc si přivlastníme tak, že ji darujeme. Život je jeden velký paradox. Za jiný lišácký způsob přivlastnění označuje zničení té věci. Darování i zničení věci jsou nevědomou snahou o její přivlastnění.
Často se zdráháme něco darovat, i když k tomu máme nutkání. Nakonec si to radši necháme pro sebe. Když totiž někoho podarujeme, tak ho zničíme. A když někoho zničíme, nadobro se k němu připoutáme. To je paradox vraždy. Darování-zničení je možná základem mezilidských vztahů, romantických zvlášť. Darem své přízně jeden ničí svobodu druhého. Recipient to vnímá jako své osvobození se od svobody. Zničením svobody druhého ztrácíme svobodu svou. Získáváme vztah. Generace singles si svobodu ponechává, aby se místo jiného člověka pokusila zmocnit celého světa.

Možnost nezištnosti
Nezištný může být jen takový dar, který nebereme jako dar. Nezištné dávání je dávání, u kterého nemůže být o daru řeč. Pojem daru automaticky implikuje zmocnění se a zničení. Darem jsme paralyzováni, pozastaveni. Dáváme svou svobodu do zastavárny. Dar nás vysvobozuje ze samoty-svobody, ale v nové realitě, kterou vytváří, nás zotročuje. Když něco dáváme, automaticky tím bereme. Příjemce daru se jeho přijetím zaručuje za dobrý pocit dárce. Ten nepramení ze samotného aktu dávání, ale až z přijetí daru adresátem. Dar nemůže být nezištný. O nezištném daru nemůže být řeč.

Na svém daru se činí závislým i dárce. Dar je osou, kolem kterého dárce a příjemce společně rotují. Síla, která tuto symbiózu uvedla v pohyb, je nezávislé, nevědomé rozhodnutí každé ze zúčastněných stran. Zvrátit běh dějin pak není žádná sranda. Přijetím daru se možná vymaňujeme ze zaběhnutých her, ale jen za cenu toho, že rozbíháme hru další. Není to vysvobození, ale obnova. Můžeme jen doufat, že k lepšímu, nebo že aspoň nevstupujeme do stejné řeky. Co nám ostatně zbývá? Zatímco hmotná ekonomika je založena na modelu „má dáti-dal“, duševní ekonomika má krédo „dávej-ber“. Pak je tu ještě ekonomika duchovní.

Boží dary
Dávat nezištně, pokud zůstaneme u té paradoxní definice, může jen Bůh. Sartre ho nazývá absolutním druhým. Boží dar není darem, protože nás nevysvobozuje, spíš spoutává. Aspoň na první pohled. My lidé se vyznačujeme tím, že se omezujeme na první pohled. Výhoda toho, že nás boží dar nevysvobozuje, je, že nás nečiní závislými. Na tom, co jednou stejně vyschne, na rozumově zdůvodněném růstu. Ponouká nás ke skoku do víry, jak tomu říká Kierkegaard. K autenticitě, hlásá Sartre. Ta je tím jediným pravým požitkem. Je neprodejná a neexistuje k ní návod. Je to střed, do kterého když se strefíme, pochopíme. A když ne, můžeme se jít klouzat.

Tomuto středu musíme nebo bychom měli vycházet naproti. Přijímat boží dary. Už proto, že se nedají odmítnout. Jsou jako hlas, který mluví z nás, jako by byl námi. U lidských darů bychom měli být pozornější. Vyvarovat se lidí, kteří nás příliš důvěrně-bohorovně obdarovávají-vysvobozují. Měli bychom náležet jen Bohu. Náležet Bohu není to samé, co sami sobě, ale je pravda, že při náležení Bohu bychom měli být sami se sebou.

Dobrovolné sdílení
Jsou-li fotky konzervami času, jak říká pan Kopfrkingl, názory jsou konzervami myšlení. Máme kolem sebe dva druhy fotek-názorů. Jedny jsou vykonstruované-vyiintrikované-vychtěné-vyfotošopované, aby švindlem oslnily recipienta. Druhé jsou spontánně a bezelstně vytvářené vědomím. Nechtějí se zavděčit, vyplývají ze situace jako prosté lidské postřehy. Mají potenciál spojovat lidi. Opravdu, ne jen ekonomicky. Funguje to ale jen, když se sdílí dobrovolně. Aby se mohly dobrovolně sdílet, musejí být dobrovolně vytvořené. Aby mohl člověk dobrovolně sdílet, musí být svobodný, dobrovolný v sobě, sám k sobě. Nebýt tím, ale při tom. Názor je tělo, myšlení je duše a duch-Bůh je vše.

O myšlení můžeme uvažovat taky jako o filmu. S druhými nás spojuje víc než názor. Vlastně jen vytváří silnější iluzi spojení, protože myšlení je niterné-časové. Můžeme ho zaznamenat, ale ne vyvolat zpět. To je kámen úrazu psaní-čtení. Myšlení nás zaneprázdňuje-vtahuje-odcizuje sobě samým i druhým jako falešná řeka. Člověk neví, co hledá, ale ví, jak to najít. Názor je neškodná soška, kterou se můžeme pokochat nebo ji ignorovat. Myšlení je bytelný chrám, který může člověka uvěznit. Myšlení podobně jako film vyvolává v lidech zájem. To je možná to nejcitlivější místo. Je tím, čím není atd.

Přání je otcem myšlenky
Když něco říkáš, tak se toho zříkáš. Rčení „káže vodu a pije víno“ je obsaženo v samém kóru pojmu kázat. Nebo „kdo umí, umí, kdo neumí, učí“. Většinou popisuju zrcadlový odraz toho, co mi chybí. Dokážu to popsat právě proto, že je mi to odepřeno. Že si to odpírám. Chybění vybičuje mou fantazii. Jevím se v tom mistrem, ale pronikl jsem do toho jen díky tomu, že jsem od toho oddělený. Když k tomu vzhlížím, tak tím chci být, když na to plivu, tak tím nechci být.