Fantazie produkující fikci je bezbřehá. Dokáže nás dostat na nevídaná místa, dává nám možnost být, kým chceme, je nám přítelkyní, terapií. Je však nabíledni, že matkou fantazie je skutečnost.

Domnívám se, že fikce vyrůstá z toho, jak chápeme svět, antropocentrické mentální schéma nám stále probublává pod kůží, zatímco si myslíme, že se v našich žilách vaří svoboda rozpouštějící se ve fantazii. A tak se cokoliv námi myšleného generuje z kódu námi již viděného, slyšeného, cítěného. Terminátor, Vetřelec nebo jakýkoliv netvor známý ať už z filmů, nebo knih, je podrobený našim lidským představám, očekáváním na základě nám daného. Skutečnost je zkrátka moukou fikčního moučníku, a než aby měly skutečnost a fikce vztah opozit, ona druhá vyrůstá z té první. Nebo je to naopak?

Sen nebo simulace?
Po tisíciletí si filozofové kladou otázky o bytí či poznání reality. Skeptik Descartes představuje teorii souvislého snu – jak píše v první z Meditací o první filozofii, nemáme jak rozlišit sen od bdění. Je tedy možné, že v tuto chvíli každý z nás sní, nežije ve skutečnosti, nýbrž ve fikci. Bylo by pak pravda, ne že ze skutečnosti pramení fikce, ale že z fikce vychází skutečnost, resp. domnělá skutečnost z nevědomé fikce. Sám Descartes později dospívá k víře v ukotvení v realitě díky existenci Boha, který ručí za možnost pravdivého poznání. Argument souvislého snu uznáním Boha-ručitele rozhodně nekončí. Je reflektován dodnes, ať už na akademické půdě, nebo v popkultuře. Z druhého soudku můžeme vylovit Christophera Nolana, který toto filozofické téma zpracoval ve filmu Inception (Počátek). Film se, jednoduše řečeno, skládá ze snů ve snech a z nejistého balancování mezi snem a realitou. Divák se do poslední chvíle může domnívat, že poslední scéna filmu se již odehrává ve skutečnosti, ovšem poslední záběr mu zavdá silný podnět k novým pochybnostem. Režisér v nás tak vzbuzuje moment procitnutí – náhle si uvědomíme, že kdykoliv jsme přesvědčeni, že námi právě zakoušený okamžik je skutečný, může to být přesně naopak.
Ještě radikálnější verze „skutečnosti“ je zpracována v kultovním filmu Matrix. Ten zase vyrůstá z teorie Jeana Baudrillarda, pro kterého je svět tvořen simulakry, jež se již příliš odlišila od originálů, které měla reprezentovat. „Skutečnost“ je tak spletena z falešných odkazů, které nemají původní funkci odkazovat k věci zakotvené v realitě. V tomto případě zůstává náš svět utvořen fikcí, protože šňůrky vedoucí k realitě jsou zpřetrhány. Kopie je důvěryhodnější a dokonalejší než originál, a my tak nemáme šanci falzifikát odhalit.

Konzistentnost skutečnosti a chaos snu?
Vzhledem k tomu, že jsou nyní mnozí z nás soustavným pobytem v rámci svého obydlí opět spíš nechtě než chtě vtisknuti do distinkce otevřenost-uzavřenost, všímám si analogie mezi ní a dvojicí skutečnost-fikce. U obou z těchto párů ohmatáváme zdánlivé hrany, zkoušíme jejich pevnost a zjišťujeme jejich křehkost. Z obecně pozitivní otevřenosti nyní čiší nebezpečí a nejistota. Kdysi rigidní uzavřenost najednou nabývá nových konotací jako třeba zodpovědnost či ohleduplnost. Ani u fikce a reality si nemůžeme být jejich charakterem jisti, i když se někteří jistotu v této otázce najít pokoušejí. Vyvraceči teorie souvislého snu zmiňují absurdnost, kterou na rozdíl od reality ve snu přijímáme se samozřejmostí (ne vždy však máme tento typ šílených snů), velkým argumentem je i nesouvislost snových momentů oproti našemu světu v „bdění“, jenž se zdá po každém probuzení vždy stejně konzistentní. Ve hře je také velká dynamika snu, kdy se děj rychle mění na rozdíl od každodennosti. Přesto mnozí z nás jistě zažili ve svém životě moment, který byl tak nepravděpodobný, že jsme pochybovali o tom, zda se nám to jen nezdálo. Situace nám zpětně připadala tak absurdní a dynamiku také nepostrádala, a co víc – naprosto nezapadala do našeho běžného života. Podněty pro naši fantazii jsou ovšem aktuálně smrsknuty do dvou místností, několika knih a jednoho monitoru. Život v příbytcích všedních dní přičítáme skutečnosti, jeví se totiž konzistentněji než kdy jindy, a prožít dnes něco neskutečného zní jako science fiction. Sledovat film na plátně, protančit střevíce nebo se v malých černých prohánět po hledištích bychom v tuto chvíli vyhodnotili jako sen, protože o tom se nám dnes může opravdu jen zdát. Jak však píše Erich Fromm ve své knize Mýtus, sen a rituál: „Zdá-li se nám sen, je i ve své pomatenosti nejpravdivějším obrazem našeho vztahu k realitě.“