Tiše padá žlutý list javoru, nad vodou letí kachny do nebe zbarveného do růžovo-modrých odstínů západu slunce. V zahradě se ježek zahrabal do jahodového záhonu a ulehl ke spánku. Hlava je prázdná, bez myšlenek, poslední slza.

Skutečnost od slova skutek, act, čin, tj. dění, souhrn skutků, naších skutků, konání a jejich přímý důsledek. Skutečnost se odvíjí od pravdy, té stále proudící, která poukazuje na to, jací jsme. Jsme takoví, jaké jsou naše činy. Ty se zas odvíjejí od našich myšlenek. Respektive myšlenky jsou univerzální, jsou vlastní každému. Každodenně je prosíváme sítem, vybíráme si, co si ponecháme a co necháme odplout nebo vyčpět. Některým myšlenkám se bráníme a ty se nás pak zmocňují s ještě větším náporem. Často jsou to myšlenky o smrti, o konci.
Uvědomit si svou smrtelnost není snadné. Nehledě na to, že je to teď obzvláště často přítomno ve zprávách, v televizi, rozhlase, literatuře, sledujeme životy těch ostatních s pocitem, že nám se nemůže nic stát, že jsme věční. Domnívám se, že je to svého druhu ochrana, štít nebo jakýsi pomyslný polštář, který nás dělí od této skutečnosti. Se smrtí se pojí často vznešená, někdy až patetická rčení, s ní jsou spojeny obřady, které jako jedny z mála nezanikly, avšak jsou stále prohlubovány. Je to asi proto, že smrt patří k největším a nejhlubším mystériím v našem životě a také proto, že pokaždé je to obrovská ztráta.

Vždy zůstává něco nedořečeného, vždy zbyde krok, který jsme neudělali. My zůstáváme tady na Zemi plni otázek a smutku a rozpaků. Ten se pak rozptýlí v běhu života a každodenních starostí, zůstanou vzpomínky a nostalgie a hluboký povzdech.

Pozdní podzim uvozují Dušičky, svátek zemřelých. Říká se někdy, že zem se otvírá. Opadává zlaté listí a mění se v měděný příkrov. Rýsují se kmeny stromů tmavě hnědé, stříbřitě šedivé a mech je obzvláště šťavnatý a měkký, hustý, tmavě zelený s tyrkysovými odlesky, posetý muchomůrkami a žaludy. Houfují se havrani a po olejovité vodě plavou poslední kachny. Vzduch voní listím a mokrou půdou. Kvetou astry a poslední chryzantémy. Stmívá se po čtvrté a člověk má pocit, že rok uběhl nepozorovaně a zase se blíží Vánoce. Za chvíli začne advent.
Úroda je sklizena, a to jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu. Tento rok nebyl jednoduchý pro nikoho. Přestupný. Na jaře i teď na podzim s modrými úplňky přinesl zkoušky a ztráty, dlouhá čekání a nervy napjaté jako struny, také přátelství a podporu, lásku ke všemu živému. Pohled na skutečnost, která nás nutí ohlédnout se za sebe a zároveň dává sílu jít dál, pokračovat v cestě, protože to je úděl těch, kteří zůstali – jít dál a všechno si zapamatovávat, veškeré patníky, vnímat znamením a věřit tomu uvnitř, který nám říká, jak to opravdu je.