Pojmenovat znamená být
Od fikce, která byla tématem listopadového čísla, jsme se za pouhý jeden měsíc přesunuli ke skutečnosti. Oba tyto na první pohled protipóly mají mnoho společného. Charakterizuje je jejich nestabilní, proměnlivá a vyvíjející se povaha. Abychom se ale hned na počátku nedopustili zřejmého argumentačního faulu – nejsme to nakonec my, kdo se „ve skutečnosti“ vyvíjí? Nejsme to my, kdo je nespojitý, kdo se proměňuje, zatímco realita, v níž žijeme, je stálá?
Skutečnost má mnoho poloh, tou nejvíce přítomnou se v poslední době stává ta mediálně zprostředkovaná. Kvůli neustále se vyvíjejícím technologiím a lépe fungujícím algoritmům je nám předkládáno, že jsme permanentně součástí velkého světa, i když jsme právě v pohodlí a bezpečí našeho domova, sedíme na pohovce a na dosah máme, cokoli nás napadne. Uložený v několika palcích virtuálního prostoru, ovládaný fyzickým palcem. Děsivá blízkost reality. Anebo je to klam?
Pascal promlouvá o současnosti
Filozof Blaise Pascal napsal: „Svět mne obsahuje a pohlcuje jako jeden bod, já však obsahuji svět.“ Skutečně jsme pohlcováni světem. To je nevyvratitelný fakt. Práce francouzských poststrukturalistů Michela Foucaulta a Pierra Bourdieua nám o tom svou mohutnou argumentací podává mnoho důkazů. Jenže nakolik je od nás vyžadována součinnost, nutnost, abychom se tohoto pohlcování vědomě účastnili?
Svět mne obsahuje. Já obsahuji svět. Vážně? Nejsme spíš otroky medializované skutečnosti, a to do té míry, že se naše skutečnost rozpouští ve skutečnosti masy, médii ovládaném diskurzu sdělení, které je tak umně stvořené, že promlouvá ke každému zvlášť a vyvolává pocit nesmírné blízkosti, i když jsou architekti naší skutečnosti vzdáleni v čase i prostoru? A jak potom vypadá taková skutečnost jednotlivce, který se i přes počáteční dobrou vůli stává výsledkem medializované reality, protože nenechal tu svou skutečnost rozvinout. Žijeme v digitální éře, která doslova prostupuje každou sférou lidského života. Bezprecedentně a s obrovskou silou. Je ale na nás, co takové skutečnosti dovolíme.
Rozhodnutí je má skutečnost
Pocit ze skutečnosti je jenom to, co se rozhodneme za něj považovat. Tak nějak by nejspíš reagoval J. P. Sartre, představitel pozitivního existencialismu před jeho podlehnutím temné straně síly, kterou mu přiřkli pozdější vykladači. Všechno je otázka vůle. Takovou mantru si jako voják a následně zajatec v první světové válce neustále opakoval filozof Sartre. Všechno je otázka vůle, chtění a schopnosti dokončit daný úkol, splnit cíl. Všechny pocity jsou našimi rozhodnutími. Co je tedy skutečné? Naše pocity, anebo naše nemožnost je ovládat?
Další Francouz, mně osobně daleko bližší, básník Arthur Rimbaud zase proslul do té doby nevídanou myšlenkou: „Já je někdo jiný.“ Kdybychom se abstrahovali od já, stali bychom se někým jiným? Jak by se nám jevila skutečnost našeho distancovaného já? Zhrozili bychom se? Zamilovali bychom se? Dnešní doba přeje narcismu. Hodí se vůbec kategorie já jakožto vymezení se vůči okolí, k tak celostní entitě, kterou svazujeme do neúplného pojmu realita?
República luminosa
Nedávno se mi dostala do rukou kniha španělského spisovatele Andrése Barbyho. Novela nesoucí název República luminosa (v překladu Město světla, nakladatelství Paseka) nepatří počtem stránek mezi rozsáhlá díla. O to více je však plná tajemné skutečnosti, která je čtenáři dávkována mistrovsky konstruovanými větami. Vypravěč postupně odhaluje realitu jihoamerického města. Příběh má prvky magického realismu, avšak žádnou magii v něm nehledejme. Skutečnost je třeba pojmenovat všemi dostupnými prostředky, ne ji přehlížet, obcházet kolem dokola. República luminosa je příběhem úzkého vnímání světa, egocentrického a panovačného. Člověku bylo dáno reflektovat dění okolo sebe, jenže při snaze o nezaujatost při přístupu k pestrému světu okolo nás je velmi snadné zapomenout na bližního. Skutečnost musíme neustále vystavovat konfrontaci s realitou světa, poměřovat ji hodnotově, empaticky a diplomaticky.
Rozpitvat skutečnost
Co když je všechno jedno? Ne v tradičním slova smyslu, tedy že nic nemá smysl, ale že je to všechno vlastně jednolité, spojité, spojené jediným a nepopsatelně složitým principem. Lidé směřují neodvratně od narození ke smrti. Pouze tyto dva body jsou nevyhnutelné a neměnné. Narození a smrt. A mezitím interval života, prostor a čas naplněný bytím. Bytí je nekonečně ambivalentní: proměnlivé, nepředvídatelné, složité i prosté, krásné i prázdné, naplněné až po okraj smyslem, někdy smyslností. Bytí postrádá jakýkoliv hlubší smysl, pokud nepoznalo žádnou vášeň. Žití, prožití, soužití je naplněným bytím. Kde se nacházíme v tomhle širokém spektru možností? Kdo o tom rozhoduje? Kým jsme ve vlastních očích, kým v očích lidí, kteří nám, jak doufáme, nastavují zrcadlo? A je vůbec ono zrcadlo tím, co od nich v posledku potřebujeme? Nestačí prostá přítomnost, soucit?
Při listování deníkem jsem narazil na větu, kterou jsem si poznamenal 4. ledna tohoto roku: Rozpitvat skutečnost všemi dostupnými prostředky. Albert Camus se nás ve svém Člověku revoltujícím snaží přesvědčit, že každý z nás v něco věří. Musíme v něco věřit. Je jedno v co, ale ona víra v něco je v konečném důsledku to, co nás ještě nepřivedlo k myšlenkám na uzavření intervalu života, naplnění bytí, ke smrti sebevraždou. To je pravý důvod, proč ráno vstaneme z postele. Víra, přesvědčení, že dnešek bude lepší než včerejšek. Jak vzdorovat skutečnosti? Bojovat? Vzpírat se? Utéct? Přijmout ji?
Mantra na závěr
A o několik stránek dál stálo: „Každý další den je příležitostí. Každý další den je příležitostí k rozkvětu. Každý další den je vědomým rozhodnutím. Každý další den je možností k pokoře a ke vděku. Každý další den je výzvou k pokání a k pravdě. Každý další den je meditací. A na konci každého dalšího dne je třeba se radovat.“