I dobře míněná pomoc druhému má svá úskalí a někdy je třeba klást si otázku, komu skrze ni skutečně pomáháme.

Narážím tu zejména na pomoc formou poskytnutí daru druhému člověku, který je v nouzi, kterému se nedostává toho, co potřebuje. Typicky, a hojně v době kolem Vánoc, jsou příjemci této pomoci lidé bez domova. Zdůrazňuji, lidé bez domova. Tito lidé se z různých důvodů a s různou mírou spoluúčasti ocitli bez jedné ze základních lidských potřeb, kterou je nejen střecha nad hlavou, ale i místo označované jako domov. Na tuto situaci se logicky nabalují další potenciálně neuspokojené potřeby – potřeby nasycení, ošacení, také však potřeba někam patřit a něco znamenat. Pomoc se však zpravidla zastavuje u těch prvních, člověka bez domova vnímá spíše jako člověka bez jídla a ošacení.

Lidé bez domova?
Jistě, má to svoji logiku. Ale pro porozumění a možnosti účelné pomoci je třeba se v dané společnosti nějakou dobu pohybovat, nejen usuzovat z pohledu zdálky. Jinak se může stát, a v tomto kontextu se tak bohužel hojně stává, že dobře míněná pomoc příjemce spíše konzervuje v jeho situaci, oslabuje mu spojitost mezi jeho potřebou a nutností k jejímu dosažení přispět vlastní snahou. V důsledku se mění psychika člověka, který se naučil, že co potřebuje, to může nárokovat. A nárokuje čím dál víc, a to i nad své reálné potřeby. Zkrátka, přizpůsobil se podmínkám, naučil se v nich žít.

Dávat nebo učit?
Bolestí však je, že jsou syceny pouze potřeby materiální. Kam se ztratila možnost podílet se, být součástí, pomáhat? Proč stále dáváme ryby tam, kde je možné učit rybařit? Proč dáváme bez podmínky spoluúčasti? Proč darem bereme víc, než dáváme?

Pomáháme. Ano, ale komu? Těm druhým? Nebo sobě a svému dobrému pocitu? Pročistit si šatník, a co se nehodí, dát na charitu. Prohlédnout poličku v koupelně a pár kousků dát ženám v těžké situaci. Probrat oblečení, ze kterého děti vyrostly, a podarovat azylák pro matky s dětmi. Ano, to vše může pomáhat, ale řešení je to krátkodobé, v dlouhodobém horizontu to mění hodnotový svět obdarovaných. Věci denní potřeby jsou dostupné, a když se nehodí, vezmou se jiné. Dárci kolikrát na obdarované ani nepohlédnou, neví, komu pomáhají. A neptají se. Nebo rozdávají jídlo a po čase je ani neudivuje, s jakou samozřejmostí je přijímáno.

Jiný svět
Těmito dary vytváříme tak trochu jiný svět, přitom oč by bylo potřebnější připomínat a přibližovat ten náš, ten běžný život, ve kterém nic není zadarmo a bez úsilí. Ve kterém jsme za uspokojení vlastních potřeb zodpovědní my sami. Ve kterém můžeme zažívat radost z toho, kam nás naše úsilí zavedlo, co jsme zvládli a čemu jsme se naučili. Ve kterém můžeme zažívat blízkost a pocit, že někam patříme, že něco tvoříme. Svět, do kterého patří i chyby a neúspěchy, u kterých připouštíme vlastní pochybení.

O jinou formu pomoci se snaží např. Komunitní centrum v Žitné. Klienti i pracovníci zde společně tvoří pravidla fungování, aby všem spolu bylo dobře. Když nastane těžká či konfliktní situace, společně se zde v rámci komunity rozebere a každý má možnost se k ní vyjádřit. Je-li to třeba, zavede se nové pravidlo, aby se podobné situaci mohlo předejít. Komunita společně pracuje na tom, aby se všichni posouvali dopředu, dle tempa a možností každého jednotlivce. Odehrávají se zde různé aktivity, ve kterých si každý může najít tu svoji.

Vrátit se. Ale kam?
Těžko však naplnit cíl, kterým je poskytnout prostor a podporu ženám v tíživé situaci k návratu zpět do společnosti, když společnost nebude otevřená přijetí. Když bude jen solidárně dávat a neposkytne prostor, ve kterém by něco očekávala. Vždyť člověk, který jen bere a nedává, není úplný, cítí, že mu něco důležitého chybí.

Až budete mít chuť něco darovat potřebným, nebojte se je poznat, a chtějte od nich třeba radu, jak nespadnout dolů… ∞