Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Adélin look je nervózní, podmanivý, trochu outistický. Hodně se směje, ale pak je zase hodně jinde. Napíše, pak zas ne. Nejde s ní mít kontinuální vztah, jen kontingentní. Spala se čtyřma klukama a každého jednou podvedla s jedním jiným z těch čtyř. Zvláštní rovnice, zvláštní neznámá, nestálá. Múza básníka i filozofa. Múza blázna. „Pomnožka činí dělitele svázaným. Množina všech činitelů dělí vázanost. Vázanost množí činy,“ napsala mi včera, když jsem jí psal: „Napiš něco spontánního.“ Spontaneita, to je ona. Zničehonic vyleze na lešení, zničehonic se s ní octnete uprostřed žebříku komína, jen abyste se jí zavděčili. Mrdne dolů lahváč a je pryč. „Krásné dada, mladá dámo. Trochu jako »Kohout plaší smrt«.“ Teď jsem z ní měl trochu krizi. Ne, že by to bylo něco vzácného, ale už se párkrát stalo, že jsem ji fakt miloval a nikam to nevedlo. Přenesl jsem se přes to, přenesl to na jinou, jenže ta jiná to neunesla. Spadlo to na zem a psontánně se vrátilo zase k A. Když už se to vrátilo párkrát, vznikla spirála a začalo to odtékat někam, kam nevidím.

Přes tu nepřekonatelnou sobeckost lásky se z toho patosu otřepete a vyrazíte ven nebo aspoň na jiný fejsbukový profil. Pár vortexů zpátky jsem četl moudra na zdi Erika Taberyho. Komentovala tam nějaká studentka psychologie, revolucionářská modelka, taková Milada Horáková v sukních. Poznal jsem ji podle obrázku, potkal jsem ji předtím na slam poetry v Brně s Verčou a Davčou. Bavil jsem se s Verčou a tahle Banána se na mě křenila. Verča taky studuje psychologii, je ze Zlína. Bývala to největší víla, teď taková ezo bio vychrtlina, jak říká Bělobrádek. Chodil jsem pak s Bau a zjistil, že Verča je její nejlepší kámoška. Bau je teď pro změnu tlustá z antidepresiv, tehdy byly ale obě šik. Rozešel jsem se s Bau a chtěl Verču, ale Verča nechtěla. Ohrozit jejich přátelství a asi ani mě.

Rozhozený sraz
Napsal jsem Banáně na fejsbuku a domluvil si s ní schůzku v Brně, kde studuje. Sešli jsme se v Atlasu a shodli se, že se navzájem ztripováváme. Nakonec řekla, že je s tou schůzkou spokojená. To mi přišlo jako divný statement, ale byl jsem hooked. Další setkání proběhlo ve Falku. Bylo rané jaro, cestou jsem jí koupil kočičky. Poděkovala, ale neuvědomovala si tu romantickou symboliku zrovna kočiček. Řekla, že trochu moc kalí. Šla na přednášku a měla mi pak večer napsat, jestli ještě někam zajdem.
Zatím jsem měl sraz s Marií. S tou jsem se potkal taky na slam poetry, v Pardubicích. Teda ona mě viděla na pódiu, a napsala mi pak e-mail, že jsem dobrý. Já jsem ji pak stalkoval. Když se to uklidnilo, stali se z nás přátelé. Marie studovala filmovou vědu, zašli jsme na fildu na italský film z čtyřicátých let. Když jsme vyšli, vrazil jsem do Banány. „Mám vybitý mobil, proto jsem ti nenapsala,“ omlouvala se. „Máš vybitý mobil, jo?“ zeptal jsem se jen tak, abych něco řekl. Marie se začala smát, chápala to jako ironii. Přidal jsem se k Banáně a její kámošce. Marie se odpojila, nedávala je. Jeli jsme do nějakého studentského klubu, kde byli samí Banánini psychologičtí spolužáci.

Moc si mě nevšímala, byla pořád s tou kámoškou. Docela vážně jsem nad nápojovým lístkem přes svou slavnou abstinenci zvažoval nějaký chlast. Nakonec jsem si dal zázvor, něco prohodil s okolosedícími a rozloučil se docela rozhozeným hlasem s Banánou, až na mě její kámoška vrhla lítostivý pohled. Když jsem platil na baru, cítil jsem úlevu. Cestou zpátky jsem hodil na chodník knížku Jak se věci mají, kterou mi půjčila, plnou buddhistických klišé, a rázně ji nakopl. Já jsem jí půjčil Sartrovu Transcendenci ega, vydělala. Spal jsem u Marie, která řekla, že Banána je pipka. „To hezké holky bývají,“ já na to. „Hezká óká, ale tyhle holky…,“ rozjela typologický monolog. Teď studuje scénáristiku na FAMU.

Krutá depka
Výsledek schůzky jsem si kladl za vinu, ale když jsem Banánu s Marií mezi řečí označil za piču, pocítil jsem satori. Druhý den jsem měl ze sebe depku. Za pár dní jsem Banáně napsal něco smířlivého. Napsala, že jí to tam přišlo moc jednostranné. Časem jsme si začali psát a hodně, protože jsme byli oba závislí na netu. Informovala mě o klukovi, kterého miluje. Že se nemůže udělat. On. Ona prý může i jen silou myšlenky a taky stříká. Napadlo mě, že to možná není jen jeho vina. Vyšlo najevo, že ji vzrušují defekti, takže mi nijak nelichotilo, když se do mě zakoukala, navíc jen skrz psaní. Někde uvnitř pro mě navíc zůstala pičou a v zásadě jsem si jen hojil ego, i když jsem k ní cítil určitou sexuální přitažlivost, taky jen skrz psaní. V létě sjížděla s rodinou Baťův kanál a dali jsme sraz v Napajedlech. Už se mi nelíbila. Člověk chce mít to, co nemůže. Doma jsem si vyhonil a víc to neřešil. Ona mi psala esemesky, že na mě myslí a tak.

Na další exhibici v Brně nebyla. Byl tam Davča a s ním Anička, extrémně krásná a chytrá studentka chemie. Měla v sobě něco a vůbec. Šel jsem s nima do Skleněné louky a přemýšlel, jak to mají hozený. Chtěl jsem pak už jít. Volala na mě, ať počkám. Vezl jsem je autem domů. Napřed Davču, který úplně nesouhlasil s tím pořadím, ale pak se s Aničkou rozloučil nesmělou pusou. S Aničkou jsem se rozloučil smělou pusou u ní v kuchyni. Udělala mi čaj, svítalo a já jsem měl před sebou řízení do Zlína. Byl červen, byl jsem jí úplně plný jako léta. Psal jsem jí, ale na fejsu to sklouzlo do depky. Měla kluka (jiného, než Davču), a líbala se se mnou jen z vděčnosti za svezení. Byl jsem z toho zoufalý. Začala být fakt krutá. S gustem jsem nabíhal na vidle. Koupil jsem si letenku do Portugalska.

Shodou okolností
Lucie je něco podobného jako Adéla. Měl jsem jejich čísla stejně vrytá do paměti a stačilo mi, když odepsala jedna. Jenže Lucie pak přešla z éček na smah krátce po tom, co se rozešla se svým přítelem právě proto, že moc smažil, a kouzlo z ní vyprchalo. Po delší době jsem ji potkal loni na filmovce, když jsem se procházel s nějakou Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil. Omluvila se, že ruší a objala mě. Pak jsem ji potkal tamtéž letos, shodou okolností taky zrovna, když jsem se procházel se Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil, s jinou. Volala na mě z jedoucího auta, že mě nenávidí.

Před chvílí jsem na Portále zrovna pomyslel na to, že by se mohla objevit, přisednout a být divná. Magdaléna mi tu posledně říkala o svém tumblru, že vůbec nikomu neřekla jeho adresu. Řekl jsem jí o jedné holce, kterou jsem tu potkal, která taky nikomu neřekla adresu svého tumblru, ale mně ji řekla. A vzápětí tam ta holka přišla. A to jsem ji půl roku neviděl. Lucie se taky najednou zjevila a přisedla. Dal jsem jí mandarinku a Texty. Dala mi vonící papírek z časopisu a chtěla ještě mandarinku. Že chce od včerejška mandarinku. Řekla, že mi to sluší. To říká často. „Taky ti to sluší,“ řekl jsem, ale neslušelo jí to tak jako před čtyřmi lety, kdy byla víla, kdy byla klidná, nedělala nepředvídatelné, trhané pohyby a rozhodnutí, nebyla chvíli tady a chvíli jinde, kdy byla.

Adéla je podobně rozlítaná, ale naštěstí si frčí jenom v hulení, chlastu a cígách. Člověk vždycky čeká, že ta holka bude nevinnost sama. I Magdaléna na mě vybalila, že dává dvě éčka měsíčně. Zítra měla dávat tripa, ale nakonec si to rozmyslela. V Respektu čtu článek, že někteří lidi v Silicon Valley se dopují malými dávkami tripu. Líp se pak soustředí. Mají to místo kafe. „Chceš do toho kafe papír?“ „Jen půlku, díky.“ Já beru jen sebe, svět a lidi. Jsem moc divný na to, abych se nudil. Mladí lidi tenhle trip nechápou, protože se ještě ve svém životě nedotkli bodu obratu, uvědomění vlastní smrtelnosti. Smrt je ten fet. Temporalizace. Nevermind. „Pomalu frčím,“ loučím se na baru. „Proč pomalu? Proč pomalu? Frč rychle,“ hučí za mnou štamgast s pressem. ∞