Růžový dým tetelící se po ulicích se dere do tvého obličeje. Slzí ti z něho oči, nosem ho vdechuješ do plic a z nich do krevního oběhu. Umělá mlha se pyšně tyčí nad činžovními domy a ty strnule obdivuješ její monumentalitu. Je to dílo přicházejících změn. Lidí, kteří se nebojí měnit věci k lepšímu. Krví ti už koluje revoluce.

Ulice překypují barvami, ale i přesto jsou šedivé. Vkrádá se do nich přiživovaný strach lidí z minulosti, kteří se snaží chytit každého stébla trávy v prudkém proudu doby. Novým pořádkům nerozumí. Neorientují se, a proto se alibisticky snaží pozastavovat tok dějin. Útočí na naše elementární My, kterým je strach. Bojíme se, abychom přežili. Je to pud sebezáchovy. Už mnohokrát nám zachránil život. Je to silný pronikavý pocit. Po boku lásky a nenávisti tvoří svatou trojici, se kterou se nezahrává.

Co je svaté, na to se nesahá, nicméně i přesto se náš strach stává obětí znásilnění za účelem zcela zištným. Moc rozhodovat je jako droga a jim se ještě odvykací bolest zažít nechce. Intenzivní strach se mění na nenávist. Nenávidíme všechno a všechny. V častých záchvěvech zuřivosti už jen stěží vzpomínáme, koho, co a proč jsme tak bytostně nemohli vystát. Nenávist je teď v módě.

Společnost otupěla strachem. Celé státy zakrylo šedavé sukno, přes které nevidíme jeden druhého, a tak jsme si čím dál tím lhostejnější. Otupělí sedíme ve svých zabezpečených domovech a s obavami hledíme do své vykonstruované, postapokalyptické budoucnosti. Nevěříme v posun dopředu. K oněm vysmívaným lepším zítřkům. Budoucnost se nám jeví jako místo plné nejistot. Konec dějin v náš neprospěch. Tragédie antických rozměrů se nám odehrává před očima, zatímco jako stádo kráčíme za falešným prorokem. Někteří se z této otupělosti probudili a sdružují se v podzemí před zraky společnosti. Zde v okruhu svých nejbližších diskutovali o tom, jak by věci měly být, a navzájem si přitakávali. Poplácávání po zádech. Minulý rok se však něco změnilo. Někteří z nás si začali brát to, co nám náleží. Veřejný prostor je náš!

Otřesy
Jedem nasáklá půda tráví vše živé jak na povrchu, tak v podzemí. Otrava se každým rokem stupňuje a stává se všudypřítomnou. Už není moc času. Tohle nejsou ideály, ve kterých jsme vyrůstaly. Pragmatická společnost v honbě za nekončícím růstem prodává své hodnoty za nejvyšší nabízenou cenu.

Podzemí se otřásá v základech. Youthquake. Když je zvíře zahnané do rohu, útočí. Youthquake.

Youthquake je symbolem zažehnutého plamene změn. Mladí lidé se v minulém roce začali hlasitě ozývat. Zoufalost je vyhnala do ulic západních metropolí. Už nehodlají tolerovat lehkomyslné zahrávání si s jejich budoucností. Je jim špatně z prázdných slibů a  populistických keců, jež záměrně vynášejí na povrch to nejhorší, co je v nás, a skrze to s námi manipulují. Souzním s touto pozitivní anomálií.

Srát na xenofobii. Srát na sexismus a homofobii. Srát na všechny, kdo ničí naši planetu a nás s ní.

Pozvedněme hlavu a prohlédněme skrze ono šedavé sukno. Není nezničitelné. Druhotné otřesy přicházející od západu ho již potrhaly a skrze díry v látce vidíme východisko. Jsme jím my sami. Nejsme o nic lepší nebo horší generace než ty před námi. Jen čelíme jiným, zcela novým výzvám. Stojíme na prahu nové společenské a průmyslové revoluce. Neprodejme dopředu tyto přicházející změny.

Je studená noc a já v přítmí svého pokoje ležím na zemi a přenáším své ideje na kus papíru. V rauši idealismu a naštvanosti se mi pod rukama rodí osobní manifest, jehož lehkomyslnost potvrzuje silný kouřový odér místnosti. Buďme opět tvůrci a nechme vzniknout hnutí, které bude definovat naši dobu. Říká se, že revoluce požírá své děti, ale lepší být sežrán tím, v co pevně věříš, než být postupně tráven něčím, co považuješ za amorální. ∞


text: Ondřej Teplý