Už neřešíš, jak se rychle dostat z jednoho konce světa na druhý. Řešíš, jak si zorganizovat ten svůj. Jak ukotvit vlastní život. Rozparcelovat ho na jednotlivý části, protože ti jich dnešní doba s úsměvem vnucuje čím dál víc. Přestáváš dodržovat jakoukoli pravidelnost čehokoli, den si organizuješ z minuty na nádech. Často už se dusíš. Všechno máš hned, sebe kdekoli za pár chvil. Už se nedokážu zastavit a jenom stát.

Zpomalit svou mysl
Spadneš do toho po hlavě. Tak rychle, že relativita času se rovná miliónu za sekundu. Jako bys letěl volným pádem desítky světelných let a tak trochu vlastně doufal, že se ti nerozevře padák. Nějak nevíš, jak tu rychlost zpomalit.

Utíkáš se schovat, mizíš z dosahu signálu, vypínáš telefon. Tušíš dobře, že právě tyhle každodenní součásti tvarujou tvůj svět do jiný podoby, než ho vytvaroval ten první tvůrce. Rušíš účet na Facebooku, protože máš pocit, že právě kvůli němu nic nestíháš, žiješ z hodiny na hodinu a nevíš, co vlastně chceš. Všechno tohle uděláš, pak si dáš večeři u zapnutýho monitoru, protože oběd nestíháš, máš moc práce, potom cígo a jestli je dneska pátek, tak večer zakalíš s kámošema do stavu „nepamatuju si“. Tohle jsou ty tvoje rituály.

Tak ještě jednou. Spadneš do toho po hlavě, protože tě to tak nějak samo vtáhne a vlastně tě ta dynamika baví. Letíš a užíváš si, že si můžeš i v hlavě měnit rychlost žití svýho života. Užíváš si, že ti den trvá snad tři sekundy a tolik jsi toho stihl anebo naopak ho necháš plynout pomalu a stihneš toho stejný množství. Těšíš se na volný den, nebo ve svobodnějším případě na den, kdy bude krásný počasí, aby ses z betonu navrátil blíž přírodě. Je ti jedno, jestli budeš v dosahu signálu nebo ne, protože jsi v klidnym rozpoložení a sám si určíš, jestli musíš zvedat teď hned každý neznámý číslo anebo prostě zavoláš zpět až potom, co si vychutnáš pohled na západ slunce. Proč ho mít na ploše, když ti zapadá na nebi. Facebook používáš jako komunikátor a aspoň tak neutrácíš za smsky. Posílá je vlastně ještě dneska někdo? V podstatě už používáš jenom Messenger. Občas sjedeš zeď, abys věděl, co se děje kolem tebe a co dělají tví přátelé. Těm důležitým lidem ve svém životě voláš a vídáš se s nimi. Takže přehled o nich celkem máš. A jsi rád, že s nimi můžeš sdílet skutečný život. Redukuješ množství sledovaných stránek pouze na ty, které tě opravdu zajímají, a nelajkuješ kdejakou blbost jenom proto, že to lajkuje tvůj kámoš. Těšíš se na oběd a přemýšlíš, jakou novou chuť dnes poznáš. Už se nemusíš omezovat jenom na špagety s kečupem nebo pizzu, ale můžeš zkusit thajskou nebo vietnamskou kuchyni. Tu ještě tolik neznáš, a proto tě láká. Chceš ochutnat něco nového a to vnést do svého života. Vychutnáš si každý sousto. Tvary jednotlivých kousků jídla, jeho barvu. Co je to vlastně za barvu? Oranžovokaramelovosytěnažloutlá omáčka zjemněná kokosovým mlékem. Neuvěřitelná chuť. Nemůžeš v tu chvíli myslet na cokoli jinýho, než jak je to výborný. Nekouříš, protože pro to nemáš jediný důvod. Naopak tě štve, když z podniků odcházíš jak z kotelny, když přitom tolik miluješ vůni vypranýho prádla a svojí oblíbený voňavky. Nekouříš, protože se nepotřebuješ skrze něco začlenit. Držet něco v ruce, abys měl co dělat ve chvíli, kdy vlastně nemáš co na práci. Cígo jako důvod k pauze prostě nepotřebuješ. A sexy to taky fakt neni. Určitě ne v dnešní době. Večer přemýšlíš, na jakou půjdeš party. Z toho množství akcí a scénářů, který jsou vlastně pro každou party stejný, ale zjistíš, že vlastně chceš trávit čas jinak než zvracením k ránu na záchodě. A nechceš prospat další den, protože sis pořídil hezký nový oblečení na běhání a chceš ho hned ráno vyzkoušet v terénu. Tohle jsou ty tvoje rituály.

Chtěla jsem tě dohnat. Můj rok se rovnal tvým deseti. Snad jsem i o pár let zestárla, i když vypadám pořád stejně. Měla jsem pocit, že toho pořád dělám málo. Všude samej pozor na prokrastinaci a buďte efektivní. Máš pocit, že ti snad do webky nainstalovali kameru a kontrolujou, jestli pracuješ, když už teda vlastně nechodíš do kanceláře, kde si tě práce pohlídá sama.

Pořád je přeci co dělat, když nemáš pracovní dobu, ale objem práce. A tak se z tebe stává workoholik, od kterého se očekává, že zvedne pracovní telefon i v neděli večer.

Panenka strachu tě ochrání
Zastav se a zamysli se. Co to děláš. A víš proč? Vytrhni sám sebe z toho víru, co si tě hýčkal jako další lapenou duši, a povznes se nad tu stoproudou dálnici.

Dostaneš se zpátky k sobě. Zamyslíš se a zjistíš, co opravdu chceš. To, co tě baví. U čeho cítíš smysl, když to děláš. Nemusíš svýmu životu vytvářet umělý řád. Stačí, když v něm budeš mít právě to, co do něj patří. Takový život poznáš podle toho, že jsi šťastný. Dostaneš ho, když budeš stavět svůj svět kolem sebe, a ne sebe kolem druhých. K tomuhle zjištění nepotřebuješ žádný bestseller z knihkupectví, stačí vědomí. Vědět, proč děláš to, co děláš. A nebát se to dělat.

Ležím bez tebe v tvojí posteli, pozoruju ten známej prostor. Najednou vypadá jinak. Cize. Jako by bez tebe byla všechna místa cizí. Myju nádobí v tvém bytě, po kom nebo po které? Tenhle rituál ráda splním. Očišťování. Očištění.

Vyvětrala jsem, ustlala postel a zabouchla dveře. Klíče máš na stole. ∞