Chůze naboso se stává v poslední době čím dál častěji viděným jevem. Ve městě budí rozpaky, v přírodě přináší skvělý masážní zážitek. Vrací ke kontaktu s povrchem země a nutí v běžném životě víc zpomalit a vnímat přítomnost. O chození bez bot, ať už v městské krajině nebo v té přírodní, jsem si povídala s Bárou.

Jak dlouho už bosou chůzi praktikuješ?
Jsou to už skoro čtyři roky, co jsem se o bosou chůzi začala zajímat a zkoušet ji. Chodím bosa ale jen, když je tepleji.

Proč tě napadlo zout si boty a jít bez nich?
To si přesně nepamatuji, možná to bylo i z nějaké rebelie. Je ale docela vtipné pozorovat někoho, kdo jde bos poprvé. Můj bratr třeba vyloženě nemohl chodit, jen našlapoval po špičkách.

Chodíš bez bot i ve městě? Jak se na to lidi tváří?
Pokud nikam nespěchám a nemusím nad ničím konkrétním přemýšlet, tak se zouvám často i ve městě. Bosé nohy jsou totiž trochu jako další oči. Získáš další vjemy, ze kterých se skládá tvé celkové rozpoložení. Ale je to další věc, které musíš věnovat energii a pozornost, takže není dobré chodit bosa, když třeba spěcháš nebo musíš svou mysl soustředit na jinou aktivitu. A lidi? Ti se na to tváří prostě blbě. Nebo spíš hledí víc než kdy jindy. Když jdu bosa, a koukám se okolo sebe, vidím jen obličeje, které skenují mé tělo. Někteří se až šokovaně pohledem zastaví na mých nohách. Jsem na to už zvyklá, ale je nepříjemné reakce cítit a vidět je. Musím mít ten den dost síly to přecházet, doslova. Nedávno byla dokonce moje kamarádka přímo pohoršena, vůbec bosou chůzi nechápala. Bylo to pro ni jako kdybych šla nahoře bez. Pro mě už je to prostě přirozenost, ale zároveň chápu, že to není běžné. O to lepší je ale potkat ve městě jiné bosonohé šílence. Musím se na ně usmívat i přesto, že jdu ten den v botách.

Není pro chození bosa spíš vhodnější krajina, než město?
Ano, město je hrozně špinavé. A v létě jsou některé povrchy tak moc rozpálené, že je prostě nepřejdu. Někteří bosonozí kamarádi mají asi nižší práh citlivosti, ale já jsem měla často z města spálené nohy. Uvědomuju si tak, jak je město jen velká rozžhavená plocha. Nikde nic zeleného. Je to hrozně nepřirozené. Od té doby si vážím mnohem víc každého zeleného kousku nebo kašny. Když si ušpiníš nohy, není to zas tak velký problém – stačí se chvíli projít trávou a nohy se zase vyčistí. Dokonce jsem se setkala s tím, že někdo očekával, že budu mít hrozně špinavé nohy z lesa, ale je to přesně naopak. Z přírody mívám pravidelně nohy úplně čisté i přesto, že prolézám vším možným. Z města skoro černé.

Jaký vidíš největší přínos chození naboso? Cítíš nějaké změny?
Rozhodně cítím změnu v celkovém postavení těla, má to na to velký vliv. Jsme zvyklí chodit přes patu, vyloženě dupat. Když člověk chodí pata špička, můžete ve větší či menší míře cítit, jak se otřásá zevnitř celé tělo. Já to cítím hodně ve spáncích. Správně by se mělo chodit špička pata. A to se dobře učí právě při chůzi naboso. Noha má totiž mnohem víc svalů, než kolik jsme zvyklí používat. Když chodíme pata špička, je zbytek nohy v podstatě jen takovou plácačkou pro udržení rovnováhy, ale když zkusíme vědoměji chodit špička pata, začneme cítit, že nohu používáme celou. Je to ze začátku až nepříjemné, protože je to dost nezvyklý pocit. Taky aby ne, když celý život chodíme v botách a nikdy jsme tyto svaly nepoužívali. Když chodíš bosa v přírodě, šlapeš na plno různých kamínků, šišek, mechu a povrchů, které masírují akupunkturní body na noze. Člověk dostane množství nových vjemů o teplotě, struktuře, hrubosti či jemnosti. Když si zvykneš, vytrénuješ svaly, můžeš pak nohu a její adaptabilitu k povrchu daleko více využívat. Noha může být časem úžasně ohebná a uvědomělá skoro jako ruka. To se dobře uplatňuje například při lezení. Končetina je citlivější a vzniká mnohem menší pravděpodobnost, že odněkud uklouzneš. Taky je menší pravděpodobnost, že na něco šlápneš a zapíchneš si to do nohy, protože jak máš chodidlo citlivější a našlapuješ opatrněji, danou věc ucítíš dřív, než se ti do nohy stihne cokoli zabodnout. Chodidlo je složené z obrovského množství kostí, kterým uzavřená forma boty nedovolí pohyb a často pak i deformuje růst prstů. Po bosé chůzi na svém těle cítím určitě změnu. Když jsem chodila ještě z jara hodně v botech, dost mě bolelo v zádech kolem bederní páteře. Cítila jsem, jak jsem pokřivená, jak moc tlačím zadek dozadu. Potom jsem začala chodit do přírody bosa a po pár výletech už jsem cítila, jak jsem se krásně narovnala. Bolest se mi zatím nevrátila. Cítím celkové uvolnění a narovnání celého těla. Bosým chozením se vždy dorovná to, co je potřeba.

Jaké musí být počasí (teplota), aby sis zula boty?
Mám nízký tlak a tudíž věčně studené nohy, takže to často střídám. Jeden den je pro mě slast běhat bosa, druhý den je pro mě uvolnění obout si obuv a mít nohy víc v teple. Snažím se řídit intuicí. Chodím bosa když je hezky, teplo a chce se mi. V extrémním letním teple je to horší, to je lepší schovat se do lesa nebo boty ve městě zout až k večeru. Země je pak vyhřátá a příjemná.

Vlastníš barefoot obuv? Zkoušela jsi ji někdy?
Nevlastním, protože je výrazně dražší. Rozhodně si ale myslím, že je to skvělá kombinace potřeby chůze naboso a nepotřeby budit pozornost. Pár kamarádů si vyrábělo takové vlastní letní „barefoot sandálky“ z nalezeného kusu tvrdší gumy a provázků. Já zrovna teď šetřím na boty Akita. To jsou takové dámské baleríny z konopí se šňůrkami kolem kotníků. Dělají je ženy v Himalájích a jsou na principu barefoot. Mimo jiné jsou i moc krásné. Určitě bych ale uvítala, aby barefoot boty byly časem běžnější, dostupnější a levnější.

A tvůj nejnepříjemnější a naopak nejoblíbenější povrch pro bosou chůzi?
Jako nejnepříjemnější povrch bych vybrala štěrk, zvlášť ten hrubší. Nejpříjemnější mech, či vyhřátý písek. ∞