Jednoduchost je nekonečná dokonalost, jak už řekl Leonardo da Vinci. Stav, který se oprostil od všech zbytečných nánosů a vzešel zpět do své esenciální podoby. Navracíme se k ní, abychom vyvážili existování v bezmateriální době a upevnili tak sami sebe v sociálně-kulturním kontextu. Platíme bezhotovostně, pouhým přiložením platební karty, a nepociťujeme tak hodnotu peněz, které se staly pouze částkami na výpise z účtu. Hudba je streamovanými daty, která postrádají formu nosiče a vizuální odraz jeho obsahu. Knihy a časopisy čteme z displeje a nevnímáme tak charakter jednotlivých médií, ale spotřebováváme pouze informace bez prožitku různorodosti materiálu a kreativně řešené podoby obalu. Vztahy udržujeme ve virtuální podobě a zvládáme hned několik paralelních konverzací najednou. Střídáme byty i města, ve kterých žijeme, a své domovy tak pravidelně resetujeme a boříme tím pilíře své kontinuálně tvořené podoby života, ze které tvoříme cykly jen s dalšími novými začátky. Dny a jejich plány nám sděluje aplikace v mobilním telefonu, stejně jako nás po ránu taková budí. Třeba nám časem iPhone i uvaří kávu. A nebo právě kvůli množství nehmatatelného v naší vyspělé době s otázkami prvního světa, ve kterém si můžeme vybírat, jestli budeme umělcem nebo kýmkoli jiným, nám schází to původní, jednoduché, k čemuž se s postupným prozřením pomalu navracíme. Otevíráme oči a zajímáme se o lokální potraviny, jejich původ a kvalitu, řešíme, jak se chovat ekologicky a šetrněji ke svému okolí, zajímáme se o oblečení a cesty jeho vzniku a sundáváme boty, abychom se dotkli opět naší země, od které jsme se vzdálili do virtuálního světa. ∞