Tolerance společnosti vůči módním výstřelkům je dnes už skutečně velká a šokovat dokáží jen ty zcela extrémní, které jsou buď nechutné nebo boří jedny z mála posledních tabu, kterými zůstávají smrt, zrození a sexualita.

Drobný rozruch na módních molech nedávno způsobil Andrej Pejic, který postavil svou kariéru na předvádění ženských modelů. Devatenáctiletý chlapec srbského původu žijící v Austrálii si momentálně užívá toho nejlepšího z obou světů – mužského i ženského. Odmítá jakoukoli změnu svého pohlaví a neodpovídá na otázky týkající se jeho sexuální orientace.

Dělení podle pohlaví jej vůbec nezajímá, on sám však zajímá nejednoho světového fotografa. Známým se stal po pařížské pánské módní přehlídce v červnu 2010, od té doby jeho kariéra raketově stoupá.

Nic nového pod sluncem
Ostatně muži v ženských rolích nejsou novinkou dnešní doby. V antickém divadle hráli muži i ženské role, a to zejména ti s vysokým hlasem. Vzhled nebyl důležitý, neboť byly používány konkrétní masky vždy podle dané role a charakteru celé hry. V Platonově spisu Symposion se dočteme o androgynech jako o bytostech, ve kterých byla spojena mužská i ženská podstata. Protože však tyto bytosti byly příliš silné, rozhodl se je Zeus oslabit rozetnutím na dvě poloviny. Lásku pak nazývá Platón „spojovatelkou staré přirozenosti“, která se snaží rozpolcenou lidskou přirozenost uzdravit tím, že ze dvou učiní opět jedno.

Fascinace bezpohlavností
Možná je Andrej Pejic dnešním slavným androgynem, ale rozhodně není prvním slavným. Nejvýraznějším je pravděpodobně hudebník, herec a umělec David Bowie. Pro mladší generaci můžeme zmínit Billa Kaulitze z Tokio Hotel. Stejně jako mezi muži, tak i mezi slavnými ženami nalézáme bytosti, jejichž bezpohlavnost je pod určitým světlem jasně zřejmá. Kate Moss je důkazem toho, co bylo před lety popsáno jako „chlapecká módní ikona“. Pánský styl se stal u žen sexy, na heterosexuálních mužích nás ale zdůrazněná femininní stránka ještě udivuje. Samozřejmě záleží na každém z nás, jak se k vyjádření sebe sama postaví. V konkrétních případech modelů, zpěváků a dalších tvárných celebrit je výsledek závislý i na lidech, kteří chtějí mít „muže s tváří ženy“ či naopak.

Celá uvolněnost ve společnosti není však pouze otázkou módy. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat každý den kolem sebe. Právě k tomuto tématu se vyjadřuje pro BBC News Magazine módní ředitelka anglických novin The Daily Telegraph Hilary Alexander: „Lidé stále více přijímají transsexuály, homosexuální páry i jejich civilní svazky. Je přirozené, že transsexuálové se objevují i na molech, kde předvádějí pánskou i dámskou kolekci.“

Móda? Už dávno ne.
Jeden příklad z naší domoviny. Na přehlídce CODE:MODE se při předvádění čelenek Jane Bond objevili travestiti a reakcí publika byly nadšené ovace. Z dnešní mladé generace se opravdu už jen málokdo podivuje nebo snad až pohoršuje nad tím, že muž předvádí dámské šaty a doplňky. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat všude kolem sebe. Není to jen otázka gay/lesbické komunity, ale i heterosexuálů. Možná sem v tuto chvíli vstupuje i otázka feminismu – ženy chtějí a vyžadují zvládat to samé, co muži. Opravovat auta, vyměňovat žárovky, programovat a už si nechtějí nazouvat nepohodlné boty a ošívat se v oblečení, které je z mužského pohledu sexy. Stejně tak muži mohou dobře vařit, starat se o děti a dokonce už není ojedinělým případem, že nastoupí místo své partnerky na mateřskou dovolenou. Baví je to? Pokud to dělají dobře, pak asi ano.

A dnešní móda stírání hranic mezi pohlavími jen nahrává. Upnuté džíny nosí kluci i holky, trička růžové barvy už dávno nejsou pouze doménou gayů. Ženskost jako taková v oblasti módy možná ze společnosti mladé generace v dnešní době pomalu mizí, ale to záleží na úhlu pohledu, i tenisky a volné rifle mohou být pro někoho dostatečně ženské. Pokud bychom se však na svět módy a definice pohlaví dívali pod tímto úhlem, pak se mužnost vytratila už dávno a naprosto. Pro koho je dnes znakem mužnosti plnovous, nedbalé oblečení, rozcuchané vlasy? Bez urážky, mnoho zastánců bychom nenašli.

Cesta nemusí být cíl
Možná je tato rozostřenost hranic mezi pohlavími matoucí, a to zejména v problematickém pubertálním a postpubertálním období. Hledání sebe sama trvá déle možná i proto, že nejsme svázáni žádnými dogmaticky stanovenými společenskými pravidly. To je ale pouze jeden z možných názorů. Neochotu pevně stanovit vnitřní pocit vlastní příslušnosti k jednomu z pohlaví můžeme vnímat jako trend, jako přirozený vývoj a možná se za pár desetiletí vrátíme k tomu, že budeme toužit po jednoznačném a jasném signálu, že svým zevnějškem dáme jasně najevo, že je naše tělo a duše v naprostém pohlavním souladu.