Tenhle článek je přísně subjektivní. Buď se mnou budete souhlasit, nebo nebudete. Pokud se budete cítit uraženi, napište mi. Buď vám odpovím, nebo ne.

Na začátku si provedeme malý průzkum. Postavte se před svoji sbírku mp3, cédéček, vinylů, kazet a pásek a popravdě odpovězte: kolik remixů vaše audiosbírka obsahuje? Kolik dobrých coververzí svých oblíbených skladeb znáte? Na kolika koncertech, které se nesly ve znamení comebacku nebo revivalu, jste ve svém životě byli – a kolik z nich byste dnes zopakovali? Pokud se vaše odpovědi blíží nule, pak s klidem čtěte dál. Vy ostatní vystavujete riziku svůj hudební vkus.

Víme, kam cesty vedou
Nikdy jsem moc nechápala revivaly a comebacky, než jsem si přečetla Mýtus o věčném návratu od Mircea Eliade. Jedna z povinných knih humanitního vzdělání se hodí i pro každodenní zacházení se světem. Nemám ji teď u sebe, takže citátů se nedočkáte, ale rumunský filosof náboženství ve své knize hovoří o dávných požehnaných zlatých časech, do kterých se lidé snaží vrátit cyklickými činnostmi, jenž je zapovězené inovovat a předělávat, protože jinak by se přetrhlo pojítko s mytickou, šťastnou minulostí. Linearita vývoje v podobě, v které nám ji prezentuje judaisticko-křesťanský výklad světa, nás tak vede do jisté záhuby. Tudíž je chvályhodné podporovat koncerty Helenky von Lindwurm, comeback dua Damiens nebo Meatloaf Revival, neboť jedině tudy vede cesta zpět do světa rajských harmonií.

Roztáčím hvězdná kola
Do podobné situace jako ti, kdo se na znovuvytváření skladeb podílejí na pódiu, se staví hudebníci, jenž staré pecky remixují a znovunahrávají, aniž by výrazně pozměnili jejich vyznění. Výjimkou, jenž září na mém osobním nebi remixů, jsou poslední alba Johnnyho Cashe, které pro mne povýšily skladby Personal Jesus nebo Hurt na úroveň do té doby nevídanou. Do stejné kategorie řadím i cover verzi maďarské Gloomy Sunday od Artie Shawa a Pauline Byrne nebo živý záznam z koncertu PJ Harvey a Björk, kde si dávají I can’t get no satisfaction. Jistě i vy máte své favority a pokud se o ně budete chtít podělit, pamatujte, že dobrého jen pomálu.

Je nám hej
Dalším důvodem, který spatřuji za vzrůstající oblibou hnusného osmdesátkového a devadesátkového masového popíku (ve kterém jsou mi The Knife nebo Gina X Performance vzácnou výjimkou), je čirý a neředěný sentiment. Současná generace, která se dostala na vedoucí pozice či standard střední třídy, konečně vydělává mergle – její charakteristikou se stalo manželství, děti a hypotéka – do jisté míry prozřela a poznala, že se uzavřela do určitého typu otroctví. A tak písně z dob, kdy se zuřivě souložilo za kulturákem a pil rum s kolou, je vracejí do dob o deset kilo lehčích a zdánlivě bezstarostných. Jak známo, lidská paměť je selektivní a Gaussova křivka, kterou lze aplikovat i na rozložení inteligence v populaci, je jedním z neměnných paradigmat, na která se lze spolehnout. A proto:

Máme se dneska fajn, je nám hej

Přijel k nám pan diskžokej

Pouští nám hity, co se tolik líbí

Přijel boží jezdec, do kroku nám svítí

Je to fajn!                  (Kouř)