Stojím před mohutnými dveřmi kláštera plna otázek a představ. Očekávám staré dámy v černých hábitech, ony zase zkušenou paní redaktorku. Zazvoním a sleduji, jak se naše představy bortí. Otvírá mi mladá, civilně oblečená žena. Setkávám se s atypickým řádem několika sester, pro které je sice klášter domovem, nicméně přes den se věnují zcela běžným povoláním. Za tou velkou zdí nacházím neobvyklý svět, inspirativní místo a zajímavé názory.

Na co je váš řád zaměřený, jaké je vaše poslání?
Anežka: Dřív se benediktini snažili dát lidem kromě duchovních hodnot hlavně práci. Mniši nebo sestry mnišky nevycházeli z kláštera, ale všechny zvali k sobě. Museli se zorientovat, co v tom daném místě chybí a co můžou společnosti a církvi nabídnout. U nás na Bílé Hoře je to trochu jinak, protože naše komunita sice má kořeny v benediktinském řádu, ale už je vývojově o kousek dál. Nemáme práci tady v klauzuře, ale chodíme do civilních zaměstnání, a proto nenosíme hábity.


Sestra Anežka – stavební inženýrka, sestra Franceska – sociální pracovnice, sestra Petra – budoucí restaurátorka
Komunita sester benediktinek Venio vznikla v Mnichově na počátku 20. století a klášter benediktinek na Bílé Hoře založila mnichovská komunita až v roce 2007. Řád se snaží skloubit modlitbu s prací, životem v ústraní a zároveň angažováním se ve společenském dění.



Jak vypadá váš běžný den?
Anežka: V šest ráno začínáme ranní modlitbou tady v kapli, kde se vždycky všechny sejdeme. Pak jedeme na mši do Břevnovského kláštera, čili k našim spolubratrům, ta je v sedm. Poté je snídaně a některé z nás jedou do práce nebo do školy. Ostatní se věnují nějaké činnosti tady v klášteře. Ve dvanáct mají polední modlitbu, pak je oběd, nějaká pauza a pak zase práce. Až do nešpor, do osmnácti hodin, kdy se sestry vrací z práce a všechny se scházíme. Pak nějaký společný program – protože se přes den vůbec nevidíme, je potřeba řešit různé věci. Každý den je to jinak, protože musíme reagovat i na věci zvenku, které jsou pro nás určitou výzvou, a zvážit, kolik čemu věnovat času. Musíme mít někdy čas také na sebe a na svůj vztah k Bohu, protože to podstatně patří k našemu životu. Není to jednoduché, když je člověk celý den ve městě a musí si najít čas ještě na meditaci nebo čtení Písma svatého.

Máte koníčky? Je na ně vůbec čas?
(všeobecný smích)
Petra: No, koníčky máme, ale s časem je to horší. Máme víkendy. Tam je možnost udělat něco jinak než přes týden. Neděle je takový náš hlavní sváteční den, takže jsou bohatší modlitby. A v sobotu můžeme dělat občas i něco jiného než práci.

Francesca: Spíš bych řekla, že koníčky můžeme mít. Ale u nás to stejně souvisí s klášterem. Kdyby přišla sestra horolezkyně, tak bychom to musely nějak vymyslet.

Takže můžete volně opustit klášter a jít si třeba zaběhat?
Francesca: V podstatě ano.

Petra: Já to dělám! Už jsem letos byla dvakrát! No, ale sport už je spíš poloviční povinnost k zachování zdravého rozumu.


Každý má svůj příběh

Co ženu motivuje, aby vstoupila do řádu?
Anežka: To je pokaždé jinak. Každá řeholnice má svůj příběh a neopakovatelnou cestu do řádu.

Francesca: Řekla bych, že to, co máme stejné, to, co nás motivuje, alespoň tomu věřím, je Bůh. Všechny nás motivoval Bůh. Myslím, že každá by mohla vyprávět svůj příběh, v němž slyšela volání, že tento způsob života by mohl být ten její.

Petra: Musíte prožít víru jako vztah. Na základě toho je možné udělat životní rozhodnutí. Přestane to být v šablonkách. Najednou prožijete něco intenzivního a individuálního, a víte, že teď se mění váš život. Někdo to může prožívat jako zamilovanost, jiný jako správné rozhodnutí, které dává jeho životu smysl. Je to určitá forma vztahu, nebo dotyku, který přichází zvenčí jako něco mimořádného.

Francesca: Většina lidí si myslí, že odcházíme někam ze světa, ale je to naopak. My se vlastně pro něco rozhodujeme. Evangelium nám slibuje, že dostaneme stokrát víc. A je to tak.

Stejně mi to přijde jako obrovské rozhodnutí, velká čára v životě. Žádný rodinný nebo manželský život…
Francesca: Pro mě to bylo určitě rozhodnutí „pro něco“, ne „proti něčemu“. A neřekla bych, že nemáme žádný rodinný život. Žijeme jako společenství, a rodina je společenství. Je to intenzivní společenství, kde lidi všechno sdílejí. Stejně tak je to tady. Něco jiného je ale partnerský život. A děti.

Petra: Já jsem ale třeba nikdy neměla pocit, že nemám děti, protože když jdu do kláštera, svůj život vlastně daruji – jsem tu pro lidi. Mám spoustu vztahů s lidmi, kteří mě potřebují, podobně jako děti. Co tam opravdu není, je vztah s mužem. My ale máme vztah s Bohem. Řekla bych, že je stejně intenzivní, a že dostáváme něco, co vztah s mužem může nahradit, ne-li převýšit.

Francesca: Partnerský vztah je taky velká výzva. Pokud ulpím na povrchu, že se mi někdo líbí, že je sexy a že nám to spolu funguje, tak to určitě nemůže trvat celý život. Prostě přijde okamžik, kdy se musím rozhodnout. Když jsem někomu slíbila věrnost, jsem opravdu schopná s ním být pořád, i když mě přestane přitahovat nebo nám to zrovna neklape? Posouvat se v lásce pořád do větší hloubky a nezůstávat jen u naplňování svých potřeb – věřím tomu, že to je cíl. Jsme požehnané tím, že On je fakt schopný naše potřeby naplňovat a navíc neprudí.

Bůh neprudí?
Petra: Někdy taky, ale jinak.
Francesca: Je fakt šarmantní, a nekonečně trpělivý. To třeba partner být nemusí.
Anežka: Ta věrnost by se dala přirovnat k naší stálosti. My dáváme slib stálosti. Že vytrváme do smrti v jedné komunitě, kam jsme se rozhodly vstoupit. Nestěhujeme se každé tři roky někam jinam, ale žijeme pořád s těmi samými lidmi. Člověk to musí vydržet, i když toho má mnohokrát plné zuby.

No, hned mě napadá ponorka. Je v klášteře vůbec možné něco takového?
Francesca: Jsme lidé. A v klášteře je možné všechno. Jako ve světě. Na druhou stranu je naším centrem Bůh a Kristus, modlitba, a pokud jsem schopná žít to jako vztah, tak On opravdu zůstává v komunikaci a pořád mě provází.

Petra: Taky jsme spolu hrozně dlouho. Člověk zná jak ty pozitivní věci, ty ho nepřekvapují, ale zná i ty negativní, které ho zraňují. Pak se najednou začnete soustředit na ta negativa. Že se vlastně netěšíte domů, protože víte, že tahle udělá tohle, tahle řekne tohle.

Což je normální život.
Petra: Je to normální, ale člověk ví, že musí měnit sebe, že ty kolem sebe nezmění. Musí začínat prvotně u sebe, takže se navzájem obrušujeme, hledáme tu nejlepší cestu, překonáváme krize a zjišťujeme, že venku je to úplně stejné, takže jde o to „projít skrz“. Nějakým způsobem ze sebe udělat lidi, kterými chceme být, a žít to společně. Občas je to těžké, občas hrozně hezké. Když se třeba vracím z míst, kde se mi moc nelíbí, kde jsou povrchní lidé, vím, že doma bude příjemně.

Dá se z řádu vystoupit?
Petra: Dá, ale je to rána. Hlavně pro člověka samotného. Když jdete nějakou cestou čtyřicet let, a potom najednou zjistíte, že jste měla jít úplně jinak? Nevstupujeme proto, abychom tohle udělaly.

Francesca: Je to i proces. Při vstupu procházíme dlouhou přípravnou fází, během které je možné zjistit, zda to moje cesta je, nebo není.

Petra: Zjišťujeme, že je to trochu nemoc dnešní doby. Hlavně mladí lidé se neumí úplně rozhodnout a nechávají si otevřené všechny dveře: Nikdy pořádně nic nezačít, tím nic taky nezkazit a mít stále všechny možnosti k dispozici. Toto my právě nechceme. Pokud chci někam dojít, v něčem se rozvinout, nemůžu být zároveň benediktinka i žena v domácnosti. To prostě nejde. Byla bych váhavec, který nevyšel nikam, zůstal stát, a vlastně se bál. Jde o to se rozhodnout a vytrvat.

Francesca: Hlavně neulpívat na představě Boha, ani na té zkušenosti, kterou s ním máme. On je prostě mnohem větší a dynamičtější než celý náš praštěný svět. Ale zdravým způsobem. Zůstat otevřený a nechat se vést.


Předsudky

Jak vidím, současná společnost má o řádech poměrně omezené představy. Je fajn slyšet, že to může být a je jinak.
Francesca: Myslím, že záleží na každém řádu. Jsou společenství, kde to může někdo prožívat jako vězení, ale myslím, že Bůh nechce nějaké loutky ve vězení.

Petra: Dá se to trochu srovnat s vývojem dítěte v rodině. Když je dítě malé, poslouchá rodiče, kteří mu říkají „musíš“ a „nesmíš“, ale vlastně to říkají pro jeho dobro a bezpečí. Potom dítě vyroste a zjišťuje, že příkazy nejsou svévolné, ale že mu vysvětlují, jak svět funguje. Pomalu je přijme za své. V něčem se pochopitelně vzbouří, ale spoustu věcí automaticky přijme, a svoje děti pak vychová podobně. A podobně je to i v klášteře. Vstáváš v šest, pak jdeš na mši, pak do práce, ale vrátíš se, i když by sis chtěl povídat s kamarády, a po desáté si nebudeš pouštět rádio na plný pecky. Působí to jako série příkazů-zákazů, jenomže tohle vytváří prostředí, ve kterém může žít víc lidí pohromadě. Časem přestávám být ono klášterní dítě a začínám ten řád vytvářet vlastním životem. Chápu a vím, že mi dává životní prostor. Někdo nechápe, proč by nemohl jít večer do kina a přijít v jednu ráno, nebo se prostě ožrat. V pohodě, ať si to klidně dělá, ale nám to ráno brání vstát a prožít něco důležitého v kapli.

Zmínily jste, že i v církevním světě je váš klášter nezařaditelný. Jak to?
Anežka: No sama jste zjistila, že nemáme žádný hábit a chodíme do práce. To jsou dva hlavní aspekty, které spoustu lidí šokují. A šok se odehrál i v církvi. Naše komunita sice patří k benediktinskému řádu od samého začátku, ale přesto měla své atypické prvky a církev opravdu celá desetiletí nevěděla, kam nás zařadit. Pro nás prostě kolonka neexistovala.


A jsme u toho. Nezařaditelní.
Petra: Spousta lidí říká, že by to mohla být forma budoucnosti. Většina řádů, jak je známe, je vlastně plodem 19. století, kde stát nebyl činný v sociální oblasti, a proto vznikaly řády s nemocnicemi a školami a církev byla daleko víc provázaná se státem. Všechny kláštery zapadly do společnosti velmi dobře. V dnešní době už to tak úplně nefunguje. Stejně je to s hábity.

Francesca: Ten hábit ale máme. Liturgický oděv, ve kterém se modlíme. Určitým způsobem nás sjednocuje. Já ho mám moc ráda. Je to něco, co si obléknete a jste skoro v jiné dimenzi.

Petra: A je to praktické. Nemusíte řešit, co na sebe. Jeden to vysvlíkne, druhý si to může obléct. Navíc je to znamení, že tu ti řeholníci jsou.

Pokud vím, Bůh by neměl rozřazovat nebo škatulkovat jednotlivce. Miluje všechny lidi stejně. Tak jak se dá nezařazování vnímat z církevního hlediska?
Petra: Je fakt, že pojem nezařaditelnost jsme v církevním prostředí ještě neslyšely.

Anežka: Každý jsme svým způsobem nezařaditelný originál. Každý se v určitém směru vymyká nějakým lidským kategoriím.

Petra: Nejvíc nezařaditelný byl na začátku Ježíš, kterého za to ukřižovali. Dělal všechno jinak, než by si společnost představovala.

Anežka: I spousta proroků. Dřív byl cíl mít rodinu a co nejvíc dětí, a když chtěl nějaký prorok žít sám, protože cítil, že Bůh má pro něho nějaký zvláštní úkol, tak to bylo pro ostatní vždycky něčím zvláštním.

Petra: Když je tady někdo – například František z Assisi, Matka Tereza, Jan Hus – kdo říká něco zásadního, co by mohla být pravda, ale neví se to jistě, tak se to zkouší. A když se jejich přístup osvědčí, prostě se vytvoří nová kolonka a už je zase zařaditelný.

Francesca: Je pravda, že cesta vlastně vede od nezařaditelnosti k zařaditelnosti. Na jednu stranu jsou řády takové, že by si člověk řekl, že tam je právě potřeba se zařadit, stát se součástí skupiny a nevyčnívat, na druhou stranu jako křesťané máme být vlastně nezařaditelní.


Církev není Bůh

Tak když jsme u toho. 15. srpna proběhl Prague Pride. Médii se pronesl spor mezi Dukou a Halíkem a znovu se začalo mluvit o přístupu církve k homosexualitě. Zajímal by mě váš názor.
Francesca: To je velmi bolestné téma. Myslím, že se církev neposouvá správným směrem a je hrozně úzkoprsá. Je to zraňující a vylučující pro úzkou skupinu lidí. Bůh neodsuzuje lidi podle toho, jací jsou. Určitě nás všechny chce vést k plnému životu. Jedna věc je, co říká církev, a druhá věc, co si myslí Bůh. Církev je instituce, která žije ve víře a je spojením obrovského množství lidí. Každý z nich má svůj osobní vztah k Bohu a vlastní názor. Tím ale může docházet i k velkým rozporům.

A co postavení žen? Mají řádové sestry nějaký vliv na dění v církvi?
Petra: No, stále je to velké téma. Pořád nám třeba říkají „bratři“. Začátek každého čtení v oficiálních lexionářích je právě „Bratři…“. Teologicky je to odůvodnitelné, ale číst to před společenstvím sester mi připadá vtipné.

Francesca: Co se týká řádu, myslím si, že co ženy umí, je spojit se, domluvit se a navzájem se i duchovně podporovat. A to je činí silnými a vlivnými. To muži často neumí, jedou si svoje. V tom je naše výhoda a šance.

Jak vám tenhle život vyhovuje?
Anežka: Naprosto. Já už si nedokážu představit žít jinak. Máme svůj každodenní stejný řád, ale během toho se děje tolik věcí, které přináší mnoho nového.
Francesca: Taky musím říct, že dobrý. Hlavně bych to nikdy nečekala. Já a klášter? Co mě ale vždycky fascinovalo a přitahovalo, byl ten prostor ticha a to společenství – nic nemít a neřešit, jen sama sebe. A mám pocit, že je to čím dál tím lepší. Je to hrozně zajímavé. Tenhle život může žít jak člověk, který potřebuje malý prostor a bezpečí, tak i člověk, který potřebuje velký svět a dobrodružství. Tady se sejdou a jsou schopní spolu žít. A obě strany jsou nesmírně důležité, aby společenství drželo pohromadě.

Petra: Já jsem procestovala různé kláštery jak v Německu, tak v Polsku a od té doby, co jsem tady, mi to tu hrozně vyhovuje. Tohle místo mi opravdu poskytlo životní prostor. Vyhovuje mi to velmi, ale pořád mám pocit, že jsem na začátku. Že jsem skoro ani pořádně nezačala. Je to dlouhá cesta.

Francesca: Začít den modlitbou je skvělé a uzavřít ho modlitbou je opravdu geniální. ∞