Doslova každý den jsme vystavováni novým výzvám. Svět se od doby našich prarodičů totálně proměnil. Vinu velmi často připisujeme zvýšené rychlosti života, která v posledních desetiletích nebývale akcelerovala. Komunikujeme s naprostou samozřejmostí s celým světem během přípravy jídla. Doslova instantně jsme se naučili ignorovat geografickou vzdálenost a své plány budujeme bez ohledu na ni. Každý z nás toho v průměru ví víc než jednotlivec v jakémkoliv předchozím historickém období. Možnosti poznání jsou v podstatě bezbřehé, ale ukrývají paradoxy. Všichni toužíme, jen nevíme po čem.

Jedna z nejkrásnějších a zároveň nejděsivějších lidských vlastností je bezpochyby touha po poznání. V honbě za poznáním byla vyvinuta věda jakožto univerzální nástroj zkoumání neznámého.

Vědecká revoluce bez koncepce
Lidstvo se vždy snažilo porozumět světu, jehož je nedílnou součástí. Pionýři vědy byli schopni obětovat téměř vše, aby posunuli hranice myslitelného dál. Jako mytičtí vládci světa stvořeni k obrazu samotného Boha, jak nás o tom spravuje křesťanská nauka v první biblické knize Starého zákona, máme tendenci na všechno koukat z perspektivy tvorů, kteří se povýšeně dívají na přírodu ne jako sobě rovnou, ale jako na něco podřadného. Podle Bible jsme totiž byli stvořeni pro vládu nad všemi ostatními druhy, zvířecími i rostlinnými.
Ať už ustavující text západního civilizačního okruhu hovoří o dominanci lidí nad faunou a flórou, stále zde existuje silný rozpor mezi vládou a lidskou snahou porozumět všem zákonitostem, které v konečném důsledku sice mohou vést k podrobení, ale zároveň jedině skrze pochopení jak a proč se můžeme oprostit od znásilňování přírody. Lidstvo se točí v kruhu, když se pokouší podmaňovat si planetu a hledí na její zdroje pouze z hlediska ekonomického, nikoliv obdivného. Z obdivu totiž vyrůstá respekt a poučení, z dobyvačného zájmu vzejde vždy jenom destrukce a spoušť. Živoucí prales se promění v mrtvou poušť.

Specializace jako klíč i prokletí
Zcela zásadním se však v průběhu minulého století stal fakt, že všechna odvětví lidské činnosti se bezprecedentním způsobem diferencovala, oddělila se od sebe navzájem. Vytvořili jsme si umělé nádoby, opatřili je nálepkami, jako je biologie, fyzika nebo historie, a pod jejich víka jsme umístili vše, co má alespoň nějakou drobnost příbuznou s jádrem, naší představou, co dané pojmenování znamená. Nejen že jsme díky kategorizaci, systematizaci a statistickému zpracování byli schopni se na všechno podstatné i nepodstatné dívat z nové perspektivy, umožnilo nám to se dosud nebývalým způsobem v jednotlivých oblastech specializovat, pronikat do hloubky.
To s sebou však nese na první pohled nezřetelná úskalí, jimž se musíme naučit čelit, abychom se pro samou vědu nestali oběťmi vědátorství, jakousi obdobou umělectví, avšak s opačným znaménkem. Umění pro umění se v důsledku svého vývoje stalo kýženým cílem snad všech tvořivých duší. Věda pro vědu však nikam nevede, jelikož neznamená nic než cykličnost, absenci, a především nemožnost dosáhnout jakéhokoliv výsledku. Věda má však jediné možné směřování, které je tématem tohoto čísla našeho měsíčníku. Porozumění.

Demokratizace a dostupnost vědy
Hranice a celkový úhrn našeho poznání se rozšířily a zároveň prohloubily snad v každém myslitelném odvětví. Je to dáno především demokratizací a dostupností vědeckého bádání pro širší spektrum osob. Platí jednoduchá rovnice: Čím bohatší společnost, respektive její střední vrstva, tím větší prostor se dostává pro jindy marginální možnosti zkoumání. Z tohoto důvodu žijeme v nejlepším období naší historie. Jako společnost máme příležitost se věnovat výzkumu na nebývale širokém poli oborů a jejich odvětví.
Průměrná míra vzdělanosti je napříč celou společností bezkonkurenčně nejvyšší v dějinách. Problematická je pak však relativnost pozorování, které nám přináší podobné výsledky. Ze vzdělání se totiž pomalu, ale jistě vytrácí důraz na informace. Jak moc je to dobře, prozatím nedokážeme odhadnout. V důsledku zvětšujícího se počtu potenciálně důležitých informací, které je schopna průměrná osoba vstřebat, se stala velmi důležitou součástí vzdělání schopnost orientace. Není možné přečíst všechny knihy týkající se jednoho oboru, jelikož to je nad možnosti jednotlivce. Proto je daleko důležitější umět se v daném odvětví zorientovat, oddělit zrno od plev, potřebné knihy od nedůležitých.
Paradox tohoto stavu vzdělanosti pak vystupuje do popředí, když se kvůli vysoké míře specializace v jedné konkrétní oblasti člověk dobrovolně uzavírá před možnostmi poznání jako takovými. A co víc, důsledkem toho je, že kromě vlastního výzkumu ztrácí kontakt nejenom s obory ostatními, ale i s původní nádobou, tedy například s biologií. Před několika lety jsem pořizoval rozhovor se spisovatelem a vědcem, jenž mi sdělil, že se kvůli své vášni pro procesy fungující uvnitř specializovaných buněk lidského organismu zcela zásadním způsob vzdálil od biologie jako takové.
Na oltář touhy po poznání tak dopadá bezprostřední zkušenost člověka, který aby pronikl k tajemství buněk, musí se zcela vědomě a dobrovolně vzdát cesty směřující za smyslem, porozuměním a někdy i vášnivou láskou, jež ho kdysi přivedla k vědě.

Čas polyhistorů pominul
Z kontextu výše zmíněného vyplývá, že jsme kromě Kantem formulované myšlenky o nemožnosti lidského subjektu poznat svět v jeho úplnosti také odsouzeni přiblížit se k poznání pouze velmi úzké oblasti, pokud se už vydáme na cestu vědeckého výzkumu.
Za posledního polyhistora, člověka vynikajícího ve více oblastech vědění, bývá totiž označován Gottfried Wilhelm Leibniz, německý filozof, logik, etik, vynálezce, matematik, jenž přišel s návrhem dvojkové soustavy kódující v současnosti všechna výpočetní zařízení, a spolu s Isaacem Newtonem také objevitel na středních školách velmi oblíbeného integrálního a diferenciálního počtu. Autorství pojmosloví je pak připisováno pouze Leibnizovi. Pruský císař Fridrich I. pro něj roku 1700 založil Královskou pruskou akademii věd, za což se mu odvděčil vynálezy na poli techniky nebo třeba masové směsi, v podstatě jakési předchůdkyni masoxu.
Za každou ze zmiňovaných věcí, jejichž seznam není zcela záměrně kompletní, protože jinak by tento článek neobsahoval nic jiného než výsledky Leibnizova bádání, by mu patřilo místo v dějinách. Hlavně tedy za ten masox. Co bychom bez něj dělali? Nabízí se otázka, proč geniální Němec nenechal vynalézt a objevit někoho jiného alespoň něco, aby tak kousek slávy připadl i jiným. Zkrátka to byl egoista, který toho vykonal pro zlepšení lidského údělu mnohé. Těm šťastnějším z nás tak zbývá alespoň tápat v úzkém oboru našeho povědomí, abychom přispěli do pokladnice lidstva svým skromným objevem, anebo taky ne. Každého volba. Jedno víme jistě. Polyhistoři již vymřeli.