Svíjím se ve slepé uličce. Sebe samé – lichý koncept. Ty i já jsme chomáček drátků. Jsme pouze v souvislostech.

Jan Patočka probírá obdobnou tematiku v rámci svého eseje Prostor a jeho problematika. Svoji pozici určujeme na základě pozice druhého, díky němuž nabýváme vlastní určitosti. To znamená, že až skrze něj samy sebe (roz)poznáváme. Patočka však tuto tezi vyhrocuje do takové podoby, že až prostřednictvím druhého „se stáváme sebou“. Sebe nahlížíme až jeho perspektivou, když se odosobníme a oprostíme od nerozlišené pozice sebe samých, ve které jsme uvězněni. Zdá se mi, že tento poznatek vede k zásahu naší vlastní nadutosti, všeobecného přesvědčení o posvátné individualitě každého z nás, tak typické pro neoliberální svět. Na toto specifikum dnešní doby upozorňuje německý sociolog Andreas Reckwitz: Zatímco ještě v 70. letech minulého století byl svět nastaven na co největší konformitu, pravidelnost a stejnost spojenou s „produkcí“ pracovníků do pozic s jasně vymezenou náplní, dnešek volá po opačném – kreativitě a inovaci. Nic není určeno, všechno je možné. Tato situace ovšem přináší zahleděnost do sebe, která je pak na vyšší, globální, úrovni nepřítelem spolupráce, solidarity a vzájemného pochopení vůbec.


To, že definujeme samy sebe skrze vztah, případně své sociální role a jiné individuality z nás tvoří… co? Čím jsme? Jak pochopit individuální podstatu každého z nás? A nejedná se o oxymóron? Jsem směsice cizích vlivů, průsečík sil světa… Je bolestné takto uvažovat nad jádrem své „originální“ osobnosti. V souvislosti s technologizací světa, kapacita jejíchž obrátek se stále navyšuje, je naše identita ještě tekutější. I v souvislosti s větší volností a borcením pravidel minulé doby „logiky všeobecnosti“ (s Reckwitzem řečeno), máme možnost někým se stát. A tato možnost není zprava ani zleva limitována. Otázka „čím bys chtěl/a jednou být?“ musí být překontextualizována. Tak schválně – co jste na ni odpovídali jako malí? Herec, moderátorka, popelář, učitelka? Dnes se při jejím zodpovídání nemusíme držet tradičních povolání, ale ani profesí vůbec. Sociální sítě nám umožňují aktivněji než kdy dřív si vlastní identitu tvořit. Podle profilovky poznáš, s kým máš tu čest. „Storíčka“ dělaj člověka. Opravdu si ale svoji digitální identitu vybíráme? Nejsme jen výslednicí již existujících účtů, fotek a popisků? Nejsme nakonec trendem samotným, při jehož zrodu jsme přítomni jako kolagen vir­tuálního společenství? Individualita tvořená skrze celek. Kolážovitost.

Síťovitost, svět, realita
Pokud se ptáme, zda neztrácíme svou identitu skrze miliony vlivů protkaných naším virtuálním tělem, musíme se nejprve obrátit k otázce, co to identita vlastně je. A pokud je opravdu založena až na chápání sebe skrze distanci, perspektivu druhého, odosobnění, pak se snad nic nemění, pokud se tvorba sebe samých částečně přesunula do nereálného prostoru internetu. Tato síť, jejíž součástí jsme také my coby individua, je naopak přímou analogií reálné síťovitosti světa. Digitální svět jaksi neúplně kopíruje svět skutečný. I když si myslím, že již není zcela správné používat distinkci „skutečný“ vs. „virtuální“. Prostor s přívlastkem posledně zmíněným je totiž pro mnoho lidí součástí reality. Jeho ztráta, náhlé zmizení internetu, by znamenalo nutnou redukci světa obecně. Svět totiž tvoříme. „Dnešní svět je jiný než svět 19. století.“ Nemyslí se tím pouze jeho viditelná či hmatatelná podoba – odlišná architektura, oděv, společenská pravidla, zaběhlost leteckého provozu nebo dálnice nacpané auty. Tento vzhled odráží něco hlubokého. Architektura vymezuje naše bytí. Oděv poukazuje např. na to, jak se rozvolnily konvence, hroutící se etiketa na liberalizaci, letadla na propojenost odlehlých míst či závislost na vzdálené pracovní síle, auta na rychlost našeho pohybu mezi dílčími místy, ale i úkoly či myšlenkami.

Pozérství, dualismus, vůle
Vše materiální, zjevné, je ve finále odezvou toho duchovního, mentálního nastavení společnosti. Virtuální svět je již světem reálným. Pokud chceme poznat samy sebe, porozumět si, musíme tápat vedle společenských vztahů také v hlubinách internetu. Mnohým sice stále připadá, že instagramový účet je něčím povrchním, čirým pozérstvím. Stylizace ale odráží nitro podobně jako plné dálnice charakter naší uspěchané doby. Možná prostě jsme pozéry. Je to naší podstatou, čímž tento pojem přichází o esenci svého významu. Pozérství jako aranžmá našich hmotných i virtuálních schránek ztrácí smysl, je liché, jelikož umělost, kterou označuje, vlastně neexistuje. Je to konstrukt, omyl, protože využíváním možnosti tvořit svoji image (která vždy odráží vnitřek) jsme. A tak tomu bylo vždy, s větší svobodou se ovšem způsoby našeho vyjadřování rozšířily.

Nepravý koncept „pozérství“ by mohl vycházet ještě z Descartova dualismu. Stejně jako se mnozí domnívají, že tělo je něčím omezujícím ducha, že je na obtíž a často je s povrchností spojováno, je naše viditelná sebeprezentace chápána jako něco, co k naší duši vlastně vůbec nepatří. Přitom vychází z vůle, o níž bychom řekli, že je něčím, co pramení z nás, z lidské svobody. S ní se však také pojí problémy. Ať již vezmeme v potaz Girardovo mimetické přejímání touhy jiných, nebo Schopenhauerovo uvěznění v usilování. Tato úvaha mě zavádí zpátky ke genezi vlastní osobnosti skrze druhého. Snad se o absolutní svobodě zkrátka mluvit nedá; vždy jsme článek spletitých vztahů a až prostřednictvím ne­‑já rozumíme tomu, kým jsme. Proto nelze říct, že to, kým jsme na základě toho, jak si myslíme, že nás chápou ostatní (geneze sebe skrze druhého), je neautentické z toho důvodu, že nevychází z nás, ale z vlivů vnějšku. Takový názor pochází zcela zřetelně z již zdůrazněného společenského nastavení na individualitu a originalitu vyvěrající z ničeho jiného než z našeho nitra.


Věc, hmota, sošnost
V souvislosti s porozuměním sobě samému, které se často ztrácí nikoli již mezi řádky, ale v záplavě podnětů internetového světa, bych zmínila výstavu Digitální blízkost ve Veletržním paláci. Nad kolážovitostí, kterou se vyznačují naše virtuální těla, se nabízí kontemplovat při pohledu na díla Hendrickje Schimmelové, její oděvní mutanty – boty sešité z částí oděvů a doplňků s původně odlišnou funkcí. Omezená životnost věcí může upomínat na umělé udržování produkce, ale také na životnost člověka. Člověk je součástí světa, který chápeme jako něco vnějšího, přitom jsme do něj zapuštěni a jím umožněni. Transformace člověka, změna jeho funkce, torzo, stále znovu upcyklovaná bytost na základě společenských ideálů. Prezentace úpadku a zároveň vzkříšení – stejně jako v případě soch Ivany Bašićové. Kresby Viktora Timofeeva evokují tragickou úzkost z neukotvenosti, ale i rozpustitelnosti subjektu. Člověk jako neforemná masa, ovšem s dočasně propůjčenou formou. Paralelní reality, prchavost, tvárnost člověka, člověk­‑objekt se vpíjí v geometrické tvary – stává se jimi. Není naše proměnlivá digitální podoba nakonec jen stávání se věcmi? I přesto, že je digitálnost virtuální a ne hmotná? Opět souvislost s nepravou distinkcí skutečnost – virtuálnost. K virtuálnosti potřebujeme hmotu – nástroje, které digitální prostor umožňují a k nimž jsme připoutáni. Dialektika organického a anorganického. Sošnost, kterou se neseme, která vlastně z naší sebeprezentace vyplývá. Patos. Shledáváme, že jsme tvárným kamenem, jehož opracování již nenáleží umělci, ale nám samým. Digitalita je pak postmoderním dlátem, jehož formy nám vkládají do rukou druzí.