Co médium fotografie nabízí a do jakých poloh nechá lidské existence zabrousit? A kde se naopak zachycující a zachycovaná bytost vytrácí a zbývá jen médium samotné, které tak získává, sice prostřednictvím subjektů s ním pracujících, svůj pedestal, význam svého bytí?

Je to o hranicích, ale co když jsou jen falešným konceptem, který nás naučila používat naše mysl pro dosažení efektivity? Nástroj, pomůcka v orientaci ve světě. Limity, které si volíme. Tam, kde končí moje svoboda, začíná tvoje. Kdy se nacházíme za čárou a kdy pouze stékáme po okraji událostí a nechceme je za žádnou cenu opustit, i když jsme rozplynutí v jejich plytkosti? I když se jejich původní charakter vytratil a jejich definice se vylila do nejednoznačnosti tolik typické pro naše intekrakce nejen s ostatními, ale i se sebou samými?

Ale i když si ve vztazích určujeme jasná pravidla a jsme pyšní na svou upřímnost a ryzost pramenící ze schopnosti si mantinely jasně definovat, paralelně ve svém záměru selháváme. Bieke potkala Agatu ve striptérském baru v Paříži. Renomovaná fotografka Bieke Depoorter střetává performerku a striptérku Agatu Kay, vystudovanou teoložku, filozofku a kunsthistoričku. Tyto dvě ženy zahajují spolupráci – od této chvíle na Agatě spočívá hledáček fotoaparátu, stává se žádaným objektem, ale zároveň subjektem, po kterém je touženo, který dokáže svým obsahem splnit nároky fotografky. Ženy vplouvají do úzkého vztahu, který jejich pravidelné setkávání dokáže poskytnout, ale který je vždy tak nějak rozpůlen chtivým objektivem. Prvotním cílem projektu mělo být objevování Agaty skrze fotografické zachycení Bieke. Ale to i Bieke hledá sama sebe v záznamu subjektu čelícímu všudypřítomnému mačkání spouště. Agata prahne po nalezení vlastní hodnoty, kterou získává zvenčí, z ryzího zájmu o vlastní osobu. Obě ženy se spřátelí, vyměňují si imprese, užívají si společné momenty. Na konci projektu se však Agata táže, do jaké míry byl jejich vztah skutečně reálný. Otázku lze vystavět i jinak – do jaké míry jsou naše akty performancí, která je tvořena pro naše sledující (v několika významech). Co je ještě součástí „pravé tváře“ člověka a kdo vlastní monopol na její určení?

Dej mi své šaty, stanou se mou kůží
Projekt je zároveň výzkumem moci v rámci fotografické situace. Kdo je křehký a kdo moc uplatňuje? Kdo se dobrovolně síle druhého podřizuje v tomto případě pro nalezení toho, co snad bylo někdy a někde ztraceno? Obě ženy si mechanismus moci v rámci svého vztahu připouštějí a celá spolupráce je jedinou nekonečnou reflexí nad těžítky disproporcionality jejich propojení v rámci uměleckého projektu. Nepoměr však není definitivní, a tak nepřetržitě dochází k hledání nástrojů, jakými poskytnout i fotografovanému subjektu, jehož povaha, vývoj a život jsou zkoumány, kompenzaci. Agata píše. Ano, vyměňují si dopisy s Bieke, ale zároveň píše deník. Pokračuje v zápisníku zesnulé Germaine, jejíž dům jim posloužil jako skvot, a již se snažily pochopit, jejíž život snažily prožít ať již oblékáním Agaty do nalezených šatů nebo právě dopisováním jejího deníku. V něm překvapivě nacházejí témata, která jim od začátku sloužila jako stěžně pro úvahy o poznání – východiskem je otázka, zda je pravda něčím objektivním, nebo existuje jen na osobní úrovni. Agata se s Germaine ztotoňuje. Přebírá její osobnost, ve které shledává odraz té svojí. Celý příběh zní spíš jako dobrodružná pouť určitého úseku života fiktivních postav, která dává prostor pro kontemplaci nad fiktivností reality.

Kdy kolonizujeme, a kdy se staráme?
Osvětlení práv obou participantek a nerovnoměrnosti jejich vztahu se plně zjevuje v momentu, kdy se Agatina práce přesouvá od performování k sexuální práci. Bieke se stahuje, odmítá Agatu fotografovat a neschvaluje její rozhodnutí tuto práci vykonávat. Snaží se Agatu přivést k zamyšlení nad tím, proč to chce. Přichází tak s vlastní moralizací. Je v této činnosti obsažena péče o blízkého člověka, nebo projekce vlastních předsudků a egoistických emocí? Kdo má právo rozhodovat o tom, co jsme ještě my v naší autenticitě a detekovat pokraj našeho skutečného já? Agata zajímá Bieke jako člověk, je výzkumným předmětem, ke kterému vědec časem přilne a záleží mu na něm snad proto, že přemítáním nad ním strávil tolik času. Je vzácností, chrání si ho. Ale co když vidí jen část z něj a vše ostatní, co je však také jeho součástí, odsouvá na periferii? Zároveň si také ponechává jeho obraz jako nehybný, vyhovující výzkumníkovým vlastním preferencím a hodnotám, zatímco nedopustí jeho vývoj. Fotograf má moc nad narativem. Ano, nebo ne? I tato otázka, zůstavše nevyřešená, objevuje se v rozhovoru s Agatou, jehož transkript je součástí výstavy. Fotograf výsledek ovládá, směřuje své úsilí k určitému výsledku, fotografie je konec konců jeho dílem. V Agátiných textech se však setkáváme i s popisem práce jejich společné imaginace, spolutvorby, a tedy i autorství. Projekt Agata nepřináší rozlišovací čáry, ale promýšlí souvislá témata v nuancích. Pokud se obě dvě ženy na výsledné podobě rovnoprávně podílely, co to znamená pro složku moci, kterou umělec uchvacuje předmět svých fotografií? Může se mocenská hierarchie převrátit? Kdo je pak vlastníkem konečného díla?

Bieke nechtěla fotografie zachycující sexuální akt v připravované knize použít. Jednalo se zkrátka o téma, od kterého měla potřebu se distancovat. Agatu v této pozici neznala. A právě proto nabyla dojmu, že Agata se ztrácí, mizí jako osobnost. Domnívám se, že takové nepřijetí je součástí každodennosti. Místo lásky si svou existencí vysluhujeme opovržení. A to se nenacházíme v pozici člena marginalizované skupiny.

Převrácení pozic
Aktivistka Agata se vypravuje do fotografických archivů a hledá výraz „prostitute“ nebo „sex worker“ a zjišťuje, že lidé spadající do této skupiny jsou fotografováni většinou muži a zobrazováni v submisivní pozici. Agata považuje za podstatné toto téma umělecky otevřít a v tomto ohledu shledává politováníhodnou situaci uměleckých institucí. Nelze neobdivovat senzitivitu, kterou Bieke prokazuje vůči Agatě – přesto, že jí samotné není příjemné fotografie zveřejňovat, nechává prostor pro Agatino rozhodnutí. Je si vědomá jejího práva na volbu podoby výsledné práce. Kompenzuje tak Agatě její podřízenou roli v podobě sledovaného předmětu činnosti, prostřednictvím níž se ten, kdo fotoaparát ovládá, realizuje. Stejně tak ji nechává promluvit samotnou v interview, do kterého byly pozvány obě. Prezentování jiných poloh sexuální práce a odhalení nových pohledů na ni by mohlo nastartovat změnu v jejím vnímání. Mohli bychom se domnívat, že na umělecké scéně se s takovou prezentací daných témat setkáme dostatečně, ale jak dokazuje i přístup Bieke, jedná se stále o tabu, o jehož prolomení by mělo být usilováno a které by se mělo z krajnosti světa 21. století dostat konečně do jeho středu.