Trocha praktické teorie ještě nikomu neublížila, říkal jsem si při promýšlení tohoto textu. Smíchat od všeho trochu a doufat, že výsledný koktejl bude pitelný, je práce nejistá. Někdy se daří, někdy je to horší. Tento nápoj je živoucí směsí LSD, papežské anekdoty, nejistoty, kritiky a vědecké metateorie.

Když se řekne dobrodružství, každému se vybaví mnoho konotací. Pro někoho je dobrodružstvím výlet mimo město, někdo jej vidí v neprobádaných krajinách kdesi daleko za hranicemi Evropy, někomu stačí jít nakoupit do samoobsluhy a už se cítí být dobrodruhem. Dobro druh. Dobrý druh.

Kdo je dobrý druh – dobrodruh? Ten, kdo v sobě nikdy nepotlačil vnitřní dítě. Pro pocítění jeho přítomnosti je potřeba vzdát se pýchy a přílišného sebevědomí. Všechno jsou to naše vlastní více či méně fungující konstrukty. Papež František v nedávném prohlášení uvedl, že se ho spolu s ostatními účastníky jezuitského semináře v Buenos Aires jeden profesor zeptal, zda mají ve zvyku se na sebe po dobu jedné minuty dívat do zrcadla. Mlčky a nehnutě. Nikdo neodpověděl, že to dělává. Od té doby to prý Svatý otec občas zkoušel. Svěřil se, že pokaždé, když to zkusí, propukne do půl minuty v záchvat smíchu. „Směji se sám sobě a to je velmi důležité. Člověk si musí umět říct, jak je hloupý, ošklivý a mnoho dalšího…“

„Papa, raď!“
Dobrodružství je zažívat sám sebe, sebe-vědomě zjišťovat, kdo je já a zda je vůbec taková otázka relevantní. V dokumentárním filmu Have a good trip, který lze zároveň vnímat jako návod, jak se správně postavit psychedelickému zážitku, protagonisté říkají, že pokud jste na LSD, není nic horšího, než se zahledět na svůj obličej v zrcadle. Jednoznačný spouštěč bad tripu. Z Have a good trip je rázem Have a bad trip. Papa, raď!

Dobrodružství je základem života, každý den je výzvou, každý den je malým dobrodružstvím. Vstát, vyčistit si zuby, vyrazit ven, vrátit se domů, vyčistit zuby, spát. A čas mezitím vyplnit čímkoliv. Uplynulé měsíce měly permanentní nádech neobvyklého času. Svět se zastavil a my s ním. Hranice se postupně otevírají, letadla vzlétají na své pravidelné trasy, před restauracemi je tolik stolků a židlí jako nikdy dřív. Společnost ožila a dýchá svobodněji, zdravěji a snad i poučeněji. Bez roušek. Život po karanténě je jiný. Předně proto, že ještě nikdo neví, jak konkrétně to každého jednoho zasáhne. I to je svým způsobem dobrodružným aspektem současnosti.

Zbytné aspekty života
Velkou neznámou zůstává, které kulturní instituce přežijí dobu pokaranténní a které jsme měli možnost navštívit naposledy začátkem března. Jisté je jedno. Pokud přijde další úplné zastavení ekonomiky, položí to nejen kulturu. Nepřežijí to žádné gastronomické podniky, zanikne turistický průmysl, přestane být funkční model Airbnb. Kromě toho však reálně hrozí, že se přestanou vydávat knihy, veškeré „zbytné“ aspekty života budou balancovat na hranici přežití. Dobrodružství nejistoty začne. Co se všemi těmi absolventy humanitních oborů, kteří najednou nebudou moci najít intelektuální práci? Věčná otázka. A co se všemi těmi absolventy technických oborů, kteří nebudou potřeba rovněž?

Lékem na radikální tendence ve společnosti, farmakonem proti totalitarismu v levé či pravé podobě je bohatství. Toho si jsou vědomy politické elity západního světa od druhé světové války. Po té první bylo zásadní chybou ekonomicky potupit Německo a nechat v jeho ruinách vybujet nacismus. Zrovna tak v občanskou válkou zbídačeném carském Rusku vzešlo sémě komunismu a rozšířilo se do půlky Evropy. Jediným štěstím zbytku Evropy bylo poválečné znovunastartování ekonomiky Marshallovým plánem a dalšími aktivními a celostními přístupy k řešení nenadálého zničení výrobních prostředků. Ať se nám to líbí, nebo ne, kola ekonomiky se musí točit, jinak by se lidská rasa vyhubila navzájem. Tlupa proti tlupě, rasa proti rase, národ proti národu.

Falzifikací k lepším zítřkům
Poučeni krizovým vývojem a historií můžeme samolibě tvrdit, že pokud přesně víme, jak se ta či ona společnost dostala do krize, je třeba neudělat stejné chyby a krizi se vyhneme. Dobrodružství historie je však vždy jedinečné. Stejné příčiny mohou mít jiné následky. A stejné následky mohou mít jiné příčiny. Historiografie patří do okruhu takzvaných idiografických oborů, které jsou veskrze definovány předchozími dvěma větami. I přes úpěnlivou snahu porozumět procesům, které jsou ovlivnitelné jednotlivcem, nedopadnou vždy dva v počátcích naprosto stejně nastavené duchovědné experimenty podle očekávání. A to je právě kumšt duchovědných oborů, jak je definoval Wilhelm Dilthey. Oproti těm přírodovědným, kterým jde o exaktní výklady světa z hlediska příčinnosti, duchovědné obory dobrodružně balancují na hraně všemožných myslitelných významů a výkladů jedné skutečnosti. Vědecké poznání se neposouvá kupředu skrze permanentní verifikaci dalších prvků, které zapadají do teoretického rámce.
Dobrodružství poznání začíná jinde. Karl Raimund Popper přichází se systémem kritického racionalismu, jehož hlavním prvkem je fakt, že pro teorii se nemusí hledat důkazy, aby byla stále znovu potvrzována. Mnohem podstatnější jsou hranice, na nichž lze danou teorii vyvrátit. Popper tuto snahu o vyvrácení teorie nazývá falzifikací, přičemž falzifikace je obecným předpokladem pro vědeckou teorii. Pokud je vědecká teorie falzifikovatelná, je to vědecká teorie. Pozoruhodným dovětkem kritického racionalismu, jenž však v žádném případě nestojí na konci zájmu o tento koncept, se stává princip nadřazenosti svobody a svobodného uvažování nad pravdou. Pokud je společenské ovzduší svobodné, přístup k jednotlivým teoriím poznání se stává neomezeným a především kriticky hodnotitelným, tedy falzifikovatelným. Pokud se k němu tak nemůže přistupovat, stává se omezenou a zahnívající teorií, která je uzavřená vůči vnějším podnětům a vůči samotné skutečnosti, která je proměnlivá. Zároveň taková teo­rie přestává být vědeckou teorií a stává se dogmatem/ideologií, jelikož jí není umožněno, aby k ní bylo přistupováno kriticky a aby byla otevřena falzifikaci. Dobrodružství se uzavírá. Nebo ne?