Dobré dobrodružství je zdravit na ulici neznámé lidi. Přicházet na to, že až tak neznámými nejsou. Dobrý den. Zkuste to.

Oční kontakt způsobí produkci dopaminu, který se vylučuje, když má pro vás něco význam, třeba když žebrákovi hodíte drobák. Pozdrav k němu přimíchá serotonin, který se vylučuje při dobře fungujících vztazích, třeba když manželce přinesete růži (bezdůvodně). Silnějším nálevem je pak sex. Dobře se družit, to je vlastně pářit se. Co se týče družení pouličního, ne každý je mu nakloněn. Vyčkejte předběžného pozitivního signálu recipienta. Jinak se dostaví adrenalin, který aktivizuje tělo k útěku. Vylučuje se, když máme pocit, že nám jde o život. Třeba když jedeme na černo. Nejhorší je, když spadne klec. Není, kam utéct.

Prázdniny, potažmo léto (každopádně to chce nějaké uvolnění), jsou platformou pro dobrodružství, ale jestli se v něj promění, to je na vás, stejně jako to, jestli bude foglarovské nebo jinak přírodní. Je čas to promyslet. Nepromýšlet příliš, nepřemýšlet, nepřehánět, myslet. Myšlení není psycho, je to uvědomování si, užívání. Zážitek, to je, oč tu běží. Dá se zážitek koupit? Při pohledu na nabídku cestovních kanceláří se zdá, že ano. Jsou lidé, kteří za něj dají peníze raději než třeba za kuchyň. Kuchyň, ta okorá, ale zážitek je navždy. A to se vyplatí. Každopádně platí, že ty nejlepší věci jsou zadarmo.

Zážitek a šok
Podmínkou zážitku je vystoupení z komfortní zóny. To za vás nikdo neudělá. V závitech zůstane nezcizitelný suvenýr vzpomínky. Musí nějak kontrastovat s tím, co bylo. To naznačuje, že nemusí být jenom pozitivní. Negativnímu zážitku se říká šok. Dneska jsem šel po ulici a nějaký kluk si zapálil cigaretu. Jedním tahem taky dělbuch. Hodil ho do úzké ulice, ze které právě vyšel. Bouchlo to, až když byl kluk, který šel svižnou chůzí, opodál, zatímco já jsem tam pořád ještě lelkoval. Naštvaní nájemníci přilehlého balkónu si mysleli, že jsem pachatelem. Spílali mi, přitom jsem byl větší obětí než oni. „Dobrý den,“ nedal jsem se, „to jsem nebouchl já, ale nějaký borec.“ Nic neřekli, ale nechali mě už žít. Jedenáct dní před tím jsem seděl v autě a četl Platformu od Houellebecqa. Komfortní čtení. Do boku mi nacouval bavorák. Ne při opatrném manévru, ale pořádnou rychlostí. Můj vůz stál uprostřed prázdného parkoviště. On se podle svých slov podíval do pravého zrcátka, pak do levého. Nic neviděl, tak se pořádně, svobodně rozjel, jak to řidiči bavoráků mívají ve zvyku. V cestě jsem četl já. Škůdce se jmenoval Tomáš Tvrdý. For real.

Šoky asi nastupují, když se člověk málo družil. „Chceš teda někam zajít zítra?“ psal jsem jí o den dříve. „Chci.“ „Tak jo.“ „Nějaký plán? Nebo by to bylo moc aktivity?“ „Krapet.“ „Proč jsi tak pasivní?“ „Pussyvní.“ Když jsem si před pár lety zlomil po pádu z kola loket, taky to bylo během nerealizovaného setkání. Něco zažít, nepropásnout. To je možná to třaskavé napětí, které se musí uvolňovat, ne jen pozorovat kačenky. Ale pozorování je poezie. Člověk se světu jeví jetě, když jen tak sedí a hledí, ale kdo vidí, ten se nerozhlíží. Včera jsem viděl kačera, kachnu a deset kachňátek, úplně malinkatých. Najednou připluli dva cizí kačeři a kačenu od jejích kachňátek odehnali, asi dvacet metrů. Po splněné misi spokojeně plavali pryč. Byla to jednorázová razie. Matka za kachňátky hned zase pelášila. Kačer, který byl s ní, si čistil křídla a vůbec si jí nevšímal. Byly tam i potápky. Ty vozí mladé na zádech. Kačeny ne. Ale kačeny jich mají deset. Potápky jen dvě.

Vyzrát a vyhrát
K dobrodružným pozorováním patří taky čtení. Někdy se změní v unášení, kdy všechno kolem stojí, všední, zatímco vy plujete plní vděku za to čtivo, kuřivo. Tak to mám teď s Houellebecqem. Předtím jsem to tak měl s Welshem. Tak, že od toho člověka pak vděčně přečtu veškeré dílo a utratím za to majlant. Dobrodružství je vystoupit z běžnodenního bažení, soužení. Žít můžeme, jen když se na to můžeme soustředit. Skládat střípky, pojit momenty. Pro spoustu lidí je dobrodružstvím sociální síť. Když se chcete s někým seznámit, ale nemáte na to koule, napíšete mu. „Jak je?“ „Známe se?“ „Dělám na tom.“ „Tak hodně štěstí.“ „Pomůžeš mi?“ „Jak?“ „Potkáme se a vyslechneš mě.“ „Co mi chceš říct?“ „Nevím. Já toho nakecám.“ „Nemusím ukecané lidi.“ „Jaké musíš lidi?“ „Nemusím žádné.“ „Jaké můžeš?“ Chce to asi plán. Ale sociální síť je absencí plánu. Učiněné bahno.

Když se chcete družit, musíte mít plán. Když chcete být sami, plán mít nemusíte. To je taky důvod, proč většina lidí, kteří chtějí být sami, bývají sami. Ne proto, že jsou tak blíž Bohu. To jsou kecy. Ale ani proto, že by byli líní a sobečtí. Je to proto, že nemají fantazii. Já třeba dokážu krásně procítit jemné nuance okamžení, ale jak zpívá Trabant: „Jsem černý pasažér, nemám cíl ani směr.“ Chtěl bych napsat román, ale nemám nápad. Možná bych ho i měl, ale nemám odvahu se do toho pustit. Dobrodružství si žádá fantazii. Vymýšlet si. Vymýšlet se. Říká se tomu mystifikace. A možná odvaha. Člověk musí přesvědčit sám sebe, že na to má. Musí vymyslet, jak to bude, přesvědčit svět, že má pravdu. Že může. Já nevyhrávám rád. Když vedu, zpomalím. Když se mi něco podaří, příště to už neudělám.

Plichtím to. Možná proto, že miluju dobrodružství. Musí být nečekané. Jako poezie. Báseň nemusí být dokonalá. Musí v ní být to. To to. Aby to bezprostředně navazovalo. Aby se rodilo jedno z druhého. Někdy nejdu na síť, ale na blok. Psaní je to samé, co čtení, akorát to zrovna zároveň píšete. Pak to někam pošlete, a když to otisknou, máte moc. Literatura jako jediné umění dokáže člověka úplně pohltit, ale přitom ho nechá být sám sebou. Tím má blízko k sexu. Film vás vymaže, hudba taky, čtenář je ale přítomný. Tvoří. S vámi. Literatura dokáže úplně pohltit dobrodružnou energii. Je to pak docela i o izolaci a smutku. Nikdo ale neříkal, že dobrodružství je procházka růžovou zahradou.