V brzkém únorovém odpoledni jsem zavítala do nově otevřeného nízkoprahového centra pro ženy bez domova v pražské Žitné ulici. Bylo tam poměrně rušno, u stolu a na židlích podél stěn sedělo více než deset žen a povídaly si, domlouvaly sprchování, věšely prádlo, připravovaly si čaj.

Pracovnice centra mi nabídla kávu a odpověděla na několik otázek o vzniku a fungování nové služby. Pak jsem s trochou ostychu oslovila ženy usazené kolem stolu, zda bych jim mohla položit několik otázek. Jedna z nich souhlasila, ostatní zprvu mlčely, ale jak rozhovor plynul, přidávaly se do debaty. Byla to spíše skupinová diskuse, ve které zaznělo několik důležitých témat i podnětů. Nechala jsem rozhovor plynout, občas položila nějakou doplňující či související otázku nebo přidala nějaký vlastní postřeh, doplnění. Celé povídání vydalo na více než hodinu a dalo by se ještě dlouho pokračovat. Přináším to, co jsem si z Žitné odnesla.


Rozhovor s vedoucí centra Mgr. Lenkou Plockovou:

Proč centrum pro ženy bez domova vzniklo?
Už několik let máme pro ženy bez domova terénní pracovníky a chtěli jsme jim nabídnout i prostor, kam zajít do tepla, kde se osprchovat, najíst se a být v klidu a v bezpečí. Z těchto důvodů jsme se několik let pokoušeli, aby toto centrum vzniklo.

Jaké jsou odlišnosti života žen a mužů bez domova?
Je to určitě jiné, ženy mají jiné potřeby, např. vyšší nároky na hygienu, oblečení, víc se o sebe starají. I když jsou na ulici, chtějí pořád vypadat hezky, přitažlivě, a nechtějí, aby na nich na první pohled bylo vidět, že jsou na ulici. Většinu žen, pokud zrovna např. nesedí na lavičce, nepoznáte.

Co je to za prostor, ve kterém se nacházíme?
Budova byla dlouhá léta prázdná, kdysi dávno tu, myslím, byl pohřební ústav, pak to bylo dlouho prázdné. My jsme hledali prostory ve spolupráci s Prahou 1, která vytipovala toto místo jako vhodné. Magistrát poskytl finanční dotaci na rekonstrukci a v současné době to tu má Arcidiecézní charita Praha v pronájmu.

A kolik zaměstnanců, možná spíše zaměstnankyň, tu pracuje?
Přímo v centru jsme tři sociální pracovnice.

Četla jsem, že tady jsou pro klientky připraveny různé aktivity, možnosti, jak využít čas.
Vždycky odpoledne se snažíme nabídnout možnosti, jak tu trávit volný čas, v pondělí tady máme společenské hry a kvízy, v úterý a v pátek filmové kluby, ve středu a ve čtvrtek bývají kreslící a tvořivá odpoledne.

Dá se říct, že to tu funguje jako komunita, nebo je to individuálnější?
V různých nízkoprahových centrech to funguje tak, že pracovníci většinou bývají v zázemí, klienti jsou tam víceméně sami a jen pokud chtějí nějakou konzultaci nebo individuálně službu plánovat, mají možnost komunikace se sociálním pracovníkem. My jsme tady s klientkami pořád, snažíme se navazovat témata k hovoru a trošku se sblížit, situace klientek se pak řeší lépe.

Dá se říct, že vzniká nějaká skupina?
Určitě, ony se ženy mezi sebou znají z různých služeb, nocleháren a azylových domů, takže jsou tady takové skupinky, které se spolu baví, a naopak se zase nebaví s někým jiným, takže to tady bývá někdy zajímavé, dochází ke střetům, inu, ženský kolektiv.

Zdá se, že je vaše služba ojedinělá. Je to tak?
Ano, čistě denní centrum pro ženy je vlastně jediné v ČR.

Máte zprávy o tom, že budou vznikat další?
Zatím ne, ale není to vyloučené. Bylo by to super.

Jak se může veřejnost, případní zájemci zapojit, pomoct?
Teď se zapojila spousta lidí přes výzvu na Facebooku, přinesly hromadu oblečení a hygienických potřeb, už to není kam dávat, takže momentálně takto ne, ale nějaké finanční, sponzorské dary určitě pomohou. Budeme rádi i za nějakou dobrovolnickou činnost, třeba kdyby někdo chtěl nabídnout zajímavé přednášky, nebo se dobrovolnicky zapojit do našich akcí. Na Vánoce jsme třeba pro klientky připravovali vánoční oběd. ∞


Diskuse s klientkami centra:

Několika klientkám, nazvěme si je třeba Jana, Petra, Lenka, jsem položila pár otázek:

Na úvod se zeptám: Jak se tady cítíte, jak vám tu je?
Jana: Cítím se tu strašně dobře.

A čím to je?
Jana: K ničemu nás tu nenutí, do ničeho nás netlačí, je to tu taková odpočinková zóna. Můžete se tady osprchovat, najíst, napít…

Jak vypadá váš běžný den?
Jana: Byly doby, kdy jsem byla na squatu, ale když zkrátka člověk vypadne ven, musí sehnat nějaké peníze, jídlo… A když se to tak vezme, není takový rozdíl mezi tímhle a chozením do práce, to je taky taková práce, i když pofidérní. Několikrát jsem si sehnala práci, ale nezaplatili mi ji. Teď jsem na hmotný nouzi.

Jaké je město? Je přátelské, nepřátelské?
Jana: Jsem Pražák odmalička, máma prodala byt a tím ze mě udělala bezdomovce. Prahu vnímám jako svoje město. Asi 75 % lidí je vstřícných, hodných, jen kolem 5 % jsou vyloženě nepřátelský, a to hlavně když jsou ve skupině. Město není nepřátelský, když nejste nepřátelská. ∞


Rozhovor se pozvolna mění v debatu, nyní na téma hledání partnera. Zaznívá tu, že slabší by si měl hledat silnějšího, aby jeden druhého mohl podpořit. Jedna z žen, Lenka, varuje před hledáním partnera „v těchto kruzích“. Téma se vyvíjí, dotýká se dumpster divingu, Jana navrhuje, aby vyhazované potraviny přebírala organizace, která by se pak postarala o jejich distribuci. Mluví se o ztrátě zábran: přijde zlom, kdy má člověk hlad, je mu zima, už jde o ty nejzákladnější věci. Aby člověk mohl chodit do práce, musí mít kde se vyspat, umýt, najíst.

Někteří lidé se mohou dostat do stádia, kdy už jim je vše jedno: „Člověk se přestane mýt, převlékat, už se jen jde někam najíst, nechce se mu, ale ví, že jinak chcípne hlady. Tam už člověka vede jen pud sebezáchovy. Tihle lidí si už nedokáží pomoci…“, říká Jana. Aby měl člověk možnost se opět zvednout, je třeba motivace, najít nějaký cíl (což může připomínat hlavní myšlenky logoterapie Viktora Emanuela Frankla). To už je na péči odborníka – psychiatra, psychoterapeuta, psychologa. A tato pomoc zde zřejmě chybí. Myšlenku Jana dále rozvíjí: „Člověk, který má proč žít, se rychleji dostane nahoru, rychleji se adaptuje, začleňuje. Já jsem odmalička rebel. Bohužel žijeme ve státě, který nemá podmínky, aby tady mohl člověk poustevničit, žít nějak soběstačně, a když se vám to náhodou povede, tak na vás skočí stát. Zároveň, když si sháním jídlo, tak si ho sháním u té většinové společnosti.“ Já dodávám myšlenku, kterou popsal např. Jan Sokol, podle které je současný člověk závislý na tisících anonymních lidí, ke kterým ho většinou váží peníze. Naskýtá se otázka, jak, a zdali vůbec, se z toho lze vyvázat.

Bezdomovectví může být také životní styl, ale to je spíše výjimka, která někdy zavdává důvod myslet si, že lidé na ulici se pro to sami rozhodli. „Jestli si lidé myslí, že jsme svobodní, měli by si to na týden vyzkoušet. Na týden si zkusit žít na ulici, bez peněz, kreditních karet,“ navrhuje Jana. A dodává: „Ale nesměl by to být pohled ve smyslu zoologické zahrady.“

Ptám se klientek, jak je to s žebráním o drobné, případně s nabídkou na koupi jídla místo finančního příspěvku. Ženy vesměs přijímají s povděkem i materiální pomoc, a Jana dodává, že k prosbě přidává dovětek „dejte mi tolik, aby vám to nechybělo, i kdyby to byla koruna…“ Ptám se, zda se dá nějak vyčíslit, jaké jsou minimální náklady na den, aby mohl člověk přežít, něco sníst, umýt se, případně se vyspat. Petra odpovídá, že do stovky by se člověk vešel, ale bez přespání. Noclehárny se pohybují v rozmezí 150–250 korun za noc.

Dalším tématem diskuse je strach. Lidé se nebojí bezdomovců, ale reality toho, kam až mohou (někdy velmi snadno) spadnout. Je třeba změnit pohled veřejnosti. Lidé bez domova, alespoň podle klientek denního centra, nejsou jen lidé žijící na ulici; řada těch, kteří žijí na ubytovnách nebo v nestabilní rodinné situaci, jsou svým způsobem bezdomovci, často si to ale neuvědomují. Co tedy znamená domov? Dle Jany je to místo, „kde si můžeš vyndat věci z kapes, a nemusíš mít strach, že ti je někdo ukradne…“

Diskuse se chýlí k závěru, služby denního centra pro dnešek pomalu končí. Dalo by se však ještě dlouho pokračovat… Byl to příjemný a zajímavý rozhovor u kávy. Jen s tím rozdílem, že já teď sedím doma v teple s hrnkem čaje, za chvíli si půjdu uvařit večeři a vysprchovat se, vyspím se ve své posteli a zítra půjdu do práce. Jak stráví dnešní den a noc ženy, se kterými jsem si povídala? ∞