Které tři věci byste si vzali na pustý ostrov? Nůž, zdroj ohně a svoji ženu? Tato otázka je, zdá se, stále aktuální. Jsou migranti a lidé žijící na ulici novodobí robinsoni?

Robinsonáda, migrace a bezdomovectví mají nemálo společného. Ve všech případech jde o život a ve všech případech jde o domov. Z různých důvodů jsi ho ztratil, opustil, vyhnali tě z něho. Jsi v nové situaci a snažíš se zorientovat. Moc toho nemáš, a to, co máš, ti dost možná brzo ukradnou. Krádež v rámci komunity se sice moc nenosí, ale občas je někdo fakt dole nebo fakt mimo. Vše, co máš, si tak nosíš u sebe, taháš to v taškách a nejraději bys byl šnekem, který je doma úplně všude. Jenže domov je křehký, někdy stačí jedno šlápnutí a je v troskách. A v těch právě jsi.

Vlastně ani pořádně nevíš, jak ses tu octl. Jednoho dne jsi odešel, protože to už nešlo dál. Cítil jsi, že musíš pryč, jinam, začít znovu, jinak. Teď bojuješ o základní věci a místo novýho života si buduješ novou identitu, nový stanoviska sám k sobě. Už ti přestává bejt blbý říct si o pomoc, o jídlo, o prachy. Mapuješ si záchytný body, kde ti něco daj nebo kde můžeš pobýt, umýt se, vyspat se. Už víš, co říct socprackám a na co jsou citliví úředníci. Jasně, chceš pracovat, chceš mít domov, kde nehrozí, že tě někdo okrade. Jenže k tomu je nutné mít zázemí, kde se můžeš pořádně vyspat, umýt a najíst. Je zapotřebí sociálních vazeb a taky důvěry, přijetí, bezpečí a podpory. A to jsou zatraceně drahocenný komodity.

Žiješ pro teď. Minulost je hořká, přítomnost tvrdá a budoucnost bez chuti. K výletům v čase používáš jen snění, které se tak málo podobá realitě, že si v něm můžeš pohodlně odpočinout. K ničemu tě nezavazuje, nedává ti úkoly ani ultimáta, nepotřebuješ k tomu vůbec nic. Je to absolutní volnost, která se od reality pouze odráží, nezná hranic, nezná tvrdost dopadu a selhání. Kdybys sny začal realizovat, rozplynou se při nárazu na zákony fyzikální a lidské.

Na cestě. Ale kam?
Jsi na cestě, nevíš kam, ale táhne tě to dolů. Všude je to kluzké, všude je tenký led. A ty vrávoráš, unaven a uondán. Jsi pořád ve střehu a pořád v napětí, když se tě někdo v dobré vůli dotkne, ucukneš. Ucukáváš před lidmi, před životem, chybí ti pevná zem a věci, který ti dřív připadaly úplně obyčejný. Teď je mezi tebou a jimi opona, která vždycky hrozivě zařinčí, když ji chceš odhrnout. Na druhý straně jsou lidi, co se na tebe dívají. Vidíš v jejich tvářích soucit i pohrdání, zlost a strach. Nezvládl jsi to, slezl jsi z jeviště předčasně a teď se choulíš někde v koutě, kam tě zahnal náhle pocítěný velký strach. Strach z nedohlednosti světa a vlastní malosti, strach z nenaplněného úkolu a z vlastní bezmoci, které ses tak dobře naučil.

Čekání na Pátka
Pořád na něco čekáš. Na něco, co tě přes veškeré špatně zahojené jizvy a rány, které jsi dostal i udělil, zvedne a postaví na tvoje vlastní nohy. A ty uvidíš obzor, na který jsi v kleče na kolenou nedohlédl. Vyrazíš k němu přes devatero řek a hor, protože si už nebudeš stát v cestě. Tak si podej ruku a postav se na pevnou zem. ∞