Vůle je motor volnosti. Ve finále, při aktu uvolnění se, ale přestává být prostředkem k překonávání vzdáleností. Sama se překážkou stává.

V aktu uvolnění se musíme vůli nechat jít. Spokojit se s tím, čeho jsme už dosáhli. Vůle je rozhodnutím, které nás k uvolnění dopravilo. Nejhorší muka jsou rozhodnout se, zhmotnit se v přehršli možností. Jakmile se rozhodneme, ať jsme se rozhodli jakkoli, přichází úleva. Ve svém předmětu, cíli se vůle rozpouští a rozpustit se musí, jinak by byla zbytečná, byla by to vůle pro vůli. Nějak by nejspíš zmutovala.

Vůle je prostředkem k uvolnění, jako je touha prostředkem k slasti. Je to systém odvahy a odměny. Uvolněním od psaní této slohovky bude její dopsání, přepsání na počítači, odeslání ke korektuře, opravení chyb a odeslání k sazbě. Otištění a její přečtení v časopise už uvolňující nebude, to už půjde mimo mě, nebude vůle. Odtud mírné rozčarování, které prožíváme, když si splníme sen nebo nám ho nedej bože splní někdo jiný. Uvolnění je přítomné jen tam, kde je vůle.

Objektivita je opium lidstva
Vůle je kontrola, která se bez uvolnění změní v křeč. Máte na lidi a život nějaké nároky, představy. Dává to věcem rámec a vedení. Když je ale aplikujete doslovně a bezpodmínečně, vyvolá to odpor. Dosáhnete jen opaku. Když lidé kolem vás nesplňují vaše očekávání nebo mu dokonce brání, místo rány mezi oči s nimi počítejte a jednejte dál. Existuje dokonce nepatrná možnost, že pravda je na jejich straně. Nebo může jít o nedorozumění, doba nových médií je plná komunikačního šumu. Kdo ví?

Vůle k objektivitě vede, ale nedosahuje jí. Přes veškerou upřímnou snahu se dostane nejdál na její práh jako smířený čekatel. Objektivita je vyšší vůle. Hledáme v ní uvolnění, když naše nižší vůle selhává v dosažení našich cílů nebo jich už dosáhla, ale byly to cíle nesprávné, nebo i přes veškerou snahu a úspěchy uvolnění nepřinesly, protože jsme se příliš spoutali vůlí a ve finále, při aktu uvolnění se, ji nedokázali opustit.

Uvolněte se pod kontrolou
Vůle je agrese, sobecká, sleduje svůj cíl, názor, potlačuje všechny jiné, prosazuje sebe samu i za cenu sebeobelhání a sebedestrukce. Belhá se bez boha, bez sebe, žije jen, aby se potvrdila. Když se ale včas uvolní, dodá jí to ohleduplnost, flexibilitu a opravdové sebevědomí. Uvolněnost znamená být sám sebou, vůle být svým cílem. Musí jim to klapat, protežování jen jednoho vede do pekla kolapsu. Být jen sám sebou přináší přílišný klid, být jen cílem zase naopak stres.

Když je člověk jen sám sebou a ztratí cíl, přestane být sám sebou. Znovu se zhmotní až v dalším cíli. Na druhou stranu, když sleduje jen svůj cíl a zapomene na sebe, ztratí se. Vůle a uvolnění přecházejí volně jedno ve druhé jako rotující mince. Muž a žena. Málokdy jsou v harmonii, každou chvíli znervózní a znerovnovážní, dřív nebo později se ale zase vyrovnají.

Vidíme to kolem sebe i u sebe samých. Nezkalený klid bývá spíš tichem před bouří. Volný vztah skýtá nevolnost. Je to vždy něco za něco, úplně bez kontroly to nejde. Buďte pod kontrolou, ale uvolněte se, prosím. Mějte se. Mějte cíl a k tomu cíli se vyvíjejte. Uskutečňujte projekt. Někdy je těžké ho mít, vůbec ho najít. Někdy je třeba ho nejdřív ztratit. Je třeba ho vydřít, ne přijmout, a pokud ano, tak ne od vydřiduchů, ale od opravdové autority. Nejlepší je si ho uvědomit.

Rozpolcení
Je pohlcená mou pozorností, nebo už je za vodou? Šel bych za ní, kdybych se nebál, že ztratím nit. Není ta nit jen imaginární? Já a prázdnota. Je co ztratit? Teď už ne, je to hotové, k volnému odběru. Ale řekni, kde ty dívky jsou. Cítím uvolnění. Tohle vyjádření nic nestojí. Čistý záchody, to mám rád. Jsou taky uvolnění, která něco stojí, přivlastní si vás. Drogy, ženy, děti, sláva, rychlost, zběsilost, věrnost, oxytocin, noradrenalin. The higher you fly, the deeper you go. Jak se opravdu uvolnit, proletět, provrtět, zvolnit, zviklat a přitom zůstat? Jsme děti, které se pořád učí chodit. První vyhrání z kapsy vyhání. Jak být tolerantní, když jste zklamaní?

Jsem rozpolcený mezi tím, co cítím a říkám. Mezi tím, jak se cítím, když něco říkám, a tím, když jen myslím. Rád bych víc něco říkal, ale radši v soukromí, jen někomu. Na veřejnosti dochází k dezinterpretacím, nedá se vyjádřit přesněji, složitěji. Netu vládne hřích zjednodušení, pozitivismus anonymního smajlu, hejt konfrontační ignorace, buzerace narcistního selfu. Doutná ve mně vzpoura, třicet tři milimetrů srážek.

Personifikuji psycho do externího démona. Na rotopedu snů ujedu mu. Ona do dna. Projektor vytrhneš jen s masem. Hnijící známosti rotují v kompostu volnosti. Matka vysvětluje, dítě vřeští. Nevím, jestli to zvládnu, to zhoupnutí, jestli není lepší to pnutí, jen tak plutí charakteru. Ono to nutí vyplnit mezeru sutí starých pořádků, začít od začátku, tentokrát pozpátku, risknout to, nebo oprátku? ∞