Kdybych ti mohla říct cokoli, než odejdeš. Mlčela bych.

Těžko vtěsnat do pár slov tolik chvil. Vytvořili jsme tvar ze tmy, ze strachu a pochybností. Vyděsila jsem tě, protože jsi ve mně uviděl sebe. Hledání, kritiku a nespokojenost. To, co čerstvost nezná a zralost by překlenula. A my jako objekty z betonu stojíme někde v polovině mostu. V dálce jsou ještě pořád naše sny a podoba, za kterou se snažíme jít. A za zádama už jsou slyšet kroky jednorožců, který nás doháněj a jdou nám s růžovou lehkostí ukázat, že na rozdíl od nás mají čtyři nohy a celý svět před sebou. Stojíme a bolí nás záda, který nám těžknou pod deštěm, spalují je sluneční paprsky, přikryje je noc a ranní chlad zase rozkmitá kůži. Nemůžeš mi dát to, co potřebuju. Nemůžeš mi dát sebe, protože ty nejsi ty. Jsi sebeklamem, přežíváš dny do těch dalších a mezitím se snažíš rozbít ten beton. Kolem nás svítá a my přecházíme po nuseláku. Nekonečný noci Prahou, co vedou na různá místa, která spojuje naše blízkost. Chvíle jako pro ubalení cigarety, kdybych kouřila. Chvíle, která ti neuteče v rychlosti pracovního dne. Jenom tvoje chvíle. A jenom moje chvíle.

Dveře do sám sebe
Umění by nemělo být byznysem. Stejně tak naplňování institucionálního kánonu netvoří umělce. Umělec je člověk, který přijal, že musí jít po své životní cestě sám. Že sám se narodil a sám také zemře. A všechno ostatní je jen iluzí, aby strach ze sebepoznání nebyl tak velký. A čím hlubší poznání, tím větší nemožnost naplňovat jakékoli obecné standardy. Jakékoli škatulky a očekávání. Čím větší poznání, tím větší svoboda, která je pro nesvobodné děsivá a nepochopitelná. Jakmile jednou otevřeš dveře do sám sebe, jen těžko se můžeš vrátit.

Tak často mlčím. Není třeba mluvit. Zaplňovat strach z ticha a strach ze samoty prázdnými diskuzemi. Pak se vrátit domu. Pár hodin se vyspat a vzbudit se do dalšího dne, kterému uteče smysl, ale bude naplněn dalšími slovy. O čemkoli, co zrovna letí kolem. Rekapitulace memů z Facebooku, probrání příspěvků všech přátel i nepřátel z Facebooku. I na politiku dojde. Klasickej a vášnivej intelektuální smalltalk. To je nejlepší téma. Budí pocit důležitosti a vzdělanosti a vyvolává emoce.

Utéct looserovství
Rozvaluješ se v křesle a já kolem tebe šůruju. Nemůžu se dívat na ten nepořádek, co máš kolem sebe. Poházený značkový hadry, mac sem mac tam, ale hodnoty nula. Nedokážeš si uklidit kolem sebe, jak máš pak mít srovnaný věci v sobě? Já si volím pořád nějaký překážky, abych se posunula. Ty si koupíš drahý věci a zaplácneš jima prázdnotu, kterou máš v životě. Na uších drahý sluchátka, abys náhodou neslyšel, že se ti snažím tohle všechno říct. Ale přeci nebudu tvoje matka, to mě samotnou fakt ponižuje. Ztracený kluci. Tak moc je těžké dospět. Nedokážu se koukat, jak se v tom životě plácáš. Je mi to líto. Irituje mě to. Sedíš za kompem a skroluješ všechny možný i nemožný stránky, protože nevíš, co jinýho dělat. A nebo chodíš z akce na akci, protože to je zábavný a nemusíš si připadat jako looser, kterýmu akorát běhá v hlavě, jakej je looser. Je to divný období. Ten začátek dospělosti. Najednou je prázdno a nikdo ti neřiká, co máš dělat. Zodpovědnost sám za sebe. Ale dost se plete s vyděláním pár šupů, za který si můžeš najednou koupit, co tě napadne a zvát holky na drinky a připadat si jako chlap.

A co já s tím vším mám dělat. Chci vytvořit vztah, ale není s kým. Od zodpovědnosti se utíká na večírky a od vlastního života do virtuálního. Ženy nemohou být ženami, protože muži jsou ztracení. ∞