Každý rok se na přelomu srpna a září v nevadské poušti shromáždí desetitisíce účastníků, aby daly vzniknout městu Black Rock City. V něm žijí jako komunita, umělecky tvoří, řídí se deseti principy, z nichž hlavní jsou sebevyjádření a soběstačnost. Místo opustí o týden později, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.

Letošní ročník festivalu Burning Man byl výjimečný mimo jiné tím, že se na něm poprvé reprezentovala Česká republika. Skupina umělců (umělecká producentka Michaela Rýgrová, architekti ze studia Archwerk Tomáš Feistner a Martin Kloda, členové uskupení působícího na poli nového cirkusu Amanitas Linda Mikolášková, Vojtěch Štulc a Pavel Novák) instalovala v poušti pětimetrovou dřevěnou sochu půllitru s pivem. Ta byla součástí projektu CORE (Circle of Regional Effigies) – 24 uměleckých děl postavených vybranými skupinami z celého světa. S českým týmem jsem vedla rozhovor – při popisování zážitků z Burning Mana se všichni rozzářili a jejich výpovědi byly pravidelně přerušovány mými nekontrolovatelnými výkřiky nadšení.

Týdenní funkční utopie ve světě, kde neexistují peníze ani státní zřízení
Rozhovor s performery z uměleckého uskupení Amanitas

Když se dívám na fotky a videa z Burning Mana, jsem naprosto fascinovaná všemi těmi bizarními výjevy a přijde mi to jako UFO – něco těžko představitelného a uvěřitelného, a proto znejisťujícího. Můžete mi nějak filozofii a estetiku toho festivalu přiblížit?
Pavel Novák: Burning Man (dále jen BM – pozn. red.) je nepředstavitelný! Fotka zprostředkuje tak setinu dojmu, kterým to působí naživo. Když tam člověk přijede, jenom zírá a hlava mu to nebere. Všechno je obrovské, celé město každým dnem ještě víc roste, přibývají další a další objekty a z nich se většina navíc pohybuje a všechny mají plamenomet, a když nemají plamenomet, mají deset plamenometů. Populace tam roste přes 10 000 kusů za den a většinou se nejedná úplně o lidi, ale spíš o mimozemšťany, ještěry a bytosti z jiného času a prostoru. Často jsem si připadal, jako bych byl uvnitř nějakého psychedelického sci-fi snu z podivné (post)apokalyptické budoucnosti na cizí, rozbité, nehostinné planetě. Šílené! A když je všechno v maximu, tak se to zapálí, zamete a zmizí. Doteď vlastně nevím, co jsem viděl, protože logickou úvahou a zdravým rozumem jsem došel k jednoznačnému závěru, že to prostě není možné. A tak teď chystám i matematický důkaz, který pošlu organizátorům s upozorněním, že porušují fyzikální zákony a mohli by rozbít vesmír.

Vojtěch Štulc: Jelikož jsem byl, stejně jako většina z nás, na BM poprvé, filozofii a estetiku jsem musel teprve poznat, protože nepopsatelný, nepochopitelný, neuvěřitelný a nepřenosný jsou přesně ta slova, která tento zážitek popisují nejlépe – a popravdě řečeno nám z úst plynula nejčastěji. Člověk může mít načtené články, nakoukaná videa i fotografie, může mít veškeré dostupné informace o tom, co jej čeká, a stejně vlastně opravdu netuší, protože nemá a nemůže mít zkušenosti, podle kterých by si to mohl představit. BM je jiný. Jiný než cokoliv, co může člověk zažít. BM stojí na podobných filozofických základech, jako jsou Rainbow gatheringy či podobné akce, ale je mnohem komplexnější a radikálnější ve svém výrazu. Povinností každého je být sám sebou a proto má BM svou absolutně vlastní estetiku, je založený na různorodosti a osobním vyjádření. Tím se každý automaticky stává součástí, nikoliv pouhým návštěvníkem, z čehož naprosto přirozeně vyplývá princip aktivní participace a další principy.

Linda Mikolášková: BM pracuje s tématem čisté přítomnosti. Nikdy nevíš, co nebo koho potkáš a je velice nepravděpodobné, že se s jakoukoli atrakcí, mutantem, bytostí nebo situací uvidíš znovu. A pokud ano, bude vypadat úplně jinak. Oheň jako všudypřítomný archetyp manifestuje, že nemá smysl k ničemu se připoutávat, můžeš stavět svoji sochu týden nebo rok a shoří během deseti minut. K radosti všech je taková zkušenost ohromně uvolňující. Vidíš, jak je vše jedné chuti a věci skutečně existují jenom v daný moment. Minulost je zapomenutá silou přítomnosti a budoucnost je jako nepopsaný list, protože z přítomnosti (která už je ale minulostí) nezbylo lautr nic a žiješ nedalekou budoucnost. A to nemyslím nijak obrazně, BM dbá na politiku „leave no trace“, to znamená, že všechno (opravdu všechno), co si na playu přivezeš, tak s sebou taky odvážíš domů. Po tvém spáleništi nesmí zůstat žádný popel, ani jediný hřebík… Síla místa je neuvěřitelná. První, co po příjezdu zažiješ, je absolutní ztráta potřeby vlastního prostoru. Chceš se všech dotýkat, obejmout je (ideálně všech 65 000 burners naráz), chytit je za ruku, líbat a sdílet všechen ten wonderland kolem. Představ si svět, kde je každý tím, kým skutečně je, a chce se o to podělit. A vyšší dívčí – přijímat všechno, co ti BM nabízí. Je zvláštní dostat po týdnu v poušti ve čtyřicetistupňovém vedru zmrzlinu, čerstvé sushi nebo nejmilejší kompliment a necítit se nijak zavázaný tomu, kdo tě obdaroval. Otevřeš se všemu, s čím se za celý rok (a někdo za celý život) nemáš kdy potkat nebo konfrontovat. A ještě něco k estetice festivalu. Podle fotek jsem si původně myslela, že všechny ty letecké a svářečské brýle, šátky a respirátory a další nezbytnosti jsou módní parádičkou ve stylu Mad Max nebo steam punk. Ve skutečnosti je doopravdy využiješ. Na poušti se mění počasí každou chvíli, během pěti minut se můžeš dostat do písečné bouřky, kdy nevidíš doslova na krok a brýle, maska přes pusu a voda jsou nezbytné k tomu, abys mohla vystrčit nos ze svého kempu. A samozřejmě – pokud nemáš svůj mutant vehicle, tak se do města dostaneš jedině na kole. Každý návštěvník BM je zároveň tvůrcem programu. Lidé tráví celý rok přípravami na jeden týden v roce, kdy přesunou část svého života do heterotopie uprostřed nevadské pouště a žijí týdenní funkční utopii ve světě, kde neexistují peníze, dokonce ani princip směnného obchodu, státní zřízení, stejně jako rozdělení návštěvníků na pasivní konzumenty a aktivní tvůrce programu. Každý dává druhým to nejlepší ze sebe a dostává mnohem víc, než by mohl tušit. Návštěvníci jsou rozděleni do tematických kempů, nicméně komunita žije jako jeden kompaktní organismus, kde cirkuluje energie. V porovnání s ostatními světovými festivaly (Boom, Ozora, Fusion aj.) BM neakcentuje žádnou filozofii nebo ezoterickou vznešenou pravdu, věci se dějí natolik organicky a samozřejmě, že jakkoli je zmiňovat je naprosto irelevantní.

Neodmyslitelnou součástí festivalu je pálení několikametrové figuríny muže i jednotlivých objektů, četné fire shows – jakou roli na BM živel ohně hraje?
L: Pálení chrámu je nejsilnějším momentem. Po celý týden nosí lidé do dřevěné budovy, která je situovaná nejdál od kempu, playi, konstrukce muže a dalších party places, fotky svých zemřelých blízkých, otevírají v chrámu Pandořiny skříňky žalu, aby po týdnu celý chrám shořel a s ním i minulost, kterou do něj vloží. Oheň na BM vnímám jako očistný symbol, připomenutí toho, že nic netrvá věčně a jediné, co je skutečné, je čirá přítomnost, ať už se sama o sobě manifestuje jakkoli. BM je opravdu působivou scénografií pro to, abys uvěřila nemožnému. Uvidíš tisíc podob pálení soch, objektů a budov a každou prožiješ jinak. Většinou v kolektivní identitě. BM je jedno z mála míst, kde si užívám skupinové emoce. Prostoru pro individualitu je tolik, že si při davových emocích svým způsobem odpočineš sama od sebe.

V: Oheň je na BM téměř všude okolo vás, je jeho neodmyslitelnou součástí a říkám si, že to není náhoda… Jsou zde v čisté podobě zastoupeny všechny živly – voda svou neúprosnou nepřítomností (či naopak neúprosnou přítomností při bouři; navíc se BM odehrává na dně vyschlého jezera), země rozpukaná slunečním žárem a vítr, který pouští téměř neustále vane – je tedy jaksi přirozené, že si lidi přivezou i oheň. Fascinace ohněm je obrovská a v různé formě a míře je v každém z nás. Zde oheň podle „ashes to ashes“ dotváří daná díla v jejich jedinečnosti a jedinečnosti okamžiku. „Burn“ – spálení sochy – je vyvrcholením a naplněním existence daného díla. A taky je to jednoduše sakra pěkný!

Na Burning Manovi se člověk musí vypořádat s vlastní svobodou
Rozhovor s regionální zástupkyní festivalu Burning Man Michaelou Rýgrovou

Jak vypadá běžný den na BM?
Na BM běžný den neexistuje. Je nespočet možností, co se tam dá dělat. Sjede se kolem 60 000 lidí a všichni něco tvoří. Člověk je tedy pořád něčeho účasten, ať už je to performance nebo slyší hudbu, s někým si povídá, prohlíží si jednotlivé instalace. Letos byly přihlášeny stovky uměleckých děl, další desítky vznikly až na místě. K tomu workshopy, přednášky, koncerty, představení… I kdyby byl člověk schopen fungovat 24 hodin denně celých sedm dní festivalu, neviděl by ani polovinu.

Co za návštěvníky tam jezdí?
Nejširší škála lidí – od nezaměstnaných, kteří obracejí každý pětník v kapse, po šéfy nadnárodních korporací, hvězdy filmového plátna, muzikanty, obyčejné lidi… A úžasné je, že se na to nikdo neohlíží, jestli je člověk bohatý nebo chudý, šéf nebo právník, protože tam jsou si všichni rovni. Všichni jsou tam sami za sebe a důležité je, jaký ten který člověk je, a ne kolik má peněz. Jak se zapojuje s ostatními – kouká se na něj zevnitř. Stejně tak tam jezdí lidé mladí i staří a to, jestli jim je 80 nebo 21, je úplně jedno.

Je BM vytržením z reality? Jedeš někam daleko na poušť, pár dnů tam děláš něco, co bys jinak nedělala, a pak se vrátíš zase zpátky do zaběhlých kolejí?
Podle mě je to naopak uvědomění si reality. A spoustu těch věcí si člověk může vzít zpátky do svého každodenního života, spoustu věcí už nechce dělat tak, jak je dělal předtím. Já jsem třeba otevřenější, snažím se víc vnímat lidi kolem sebe a i sebe samu a to, co dělám. Na BM není žádný program, nejsou tam line-upy koncertů, nikdo není najatý, aby se staral o zábavu – ti lidé, kteří přijedou, onu zábavu teprve vytvářejí. A když člověk vidí takovou míru kreativity a jak jednoduché může být zrealizovat nápady, nakopne ho to a potom, když nastane situace, kdy si říká: já bych chtěl dělat tohle a tohle, ale nikde to není, tak mu dojde: no tak to udělám já! Přestane hledat výmluvy.

Jakou roli na BM hrají kostýmy? Lidé tam přijedou nějak oblečení a pak se převlečou do něčeho jiného, namaskují se, namalují – je to karneval?
Já si právě nemyslím, že by to byl karneval. Úplně paradoxně tam jsou ty kostýmy pravdou. Karneval je tohle kolem nás. Na BM lidé konečně můžou být tím, čím chtějí, jak to cítí. Jenom kvůli tomu, že existují nějaké konvence, tímto způsobem oblékaní třeba normálně nechodí.

Když porovnám lidi na fotkách z BM a rozhlédnu se kolem sebe, tak vnímám velký rozdíl. Co to podle tebe znamená? Je naše společnost neautentická?
Kdybys mohla opravdu chodit tak, jak chceš, chodila bys oblékaná takhle? Kdyby se nikdo neušklíbal, nikdo tě nepomlouval, nikdo nehnul ani brvou? Nikdo by neřešil, jestli jsi tlustá nebo hubená, jestli máš hezké tělo, nebo ne…? Tam najednou zjistíš, že to nikdo neřeší. Svoboda je v tomhle ohledu větší. Ale zároveň je vlastně trochu strašidelná. Vždyť kolikrát si člověk říká: tohle bych si na sebe vzal rád, ale nemůžu, nehodí se to. A pak je najednou na tom místě a může. A dojde mu, že to možná nebyly konvence, které ho držely zpátky, ale on sám. Najednou si musí přestat lhát.

Bizarní umění nezatížené intelektuálnem
Rozhovor s Tomášem Feistnerem a Martinem Klodou z architektonického studia Archwerk

Jak jste se vlastně k Burning Manovi dostali? A jak došlo k tomu, že jste tam jeli jako skupina s Míšou Rýgrovou a Amanitas?
Martin Kloda: Když jsme pracovali na rozhledně ve Strupčicích na Mostecku, tak tam přijela Míša Rýgrová promítat fotky z BM. Dostala se tam v podstatě náhodou, přes fotografa, který s námi spolupracoval. A tam jsme si řekli, že příští rok pojedeme do Nevady.

Tomáš Feistner: Ještě asi půl roku poté za námi Míša přišla do ateliéru a zeptala se: „Já bych na BM chtěla vytvořit nějaký projekt, půjdete do toho se mnou?“ A my jsme řekli: „Jo!“ Byla na BM už třikrát, a protože vloni pomáhala Litevcům s jejich projektem, asi ji to nadchlo a letos chtěla přivézt vlastní.
M: Míša hledala další lidi, protože tam za ČR jezdila sama.

Sama? Čím to? Festival v Čechách není známý?
T: Po Státech známý je, ale v Evropě o jeho existenci ví tak každý dvacátý až padesátý člověk. Přesto je tam mezinárodní složení bohaté. Organizátoři před třemi lety založili kruh CORE projektů, aby se jednotlivé regiony, na BM zastoupené, mohly prezentovat. Jedním z nich jsme byli i my.

M: Z Evropy tam byly čtyři týmy: my, Litevci, Francouzi a Holanďani. CORE je soutěž – lidé, kteří na BM chtějí zrealizovat nějaký projekt, se přihlásí s návrhem, z těch se vybere 24 a jejich tvůrce tam pozvou. Vybrané skupiny obdrží vstupenky, můžou v Black Rock City týden žít a postavit svou instalaci, od organizátorů dostanou support – elektřinu, vodu… Takovou pomoc, aby si nemuseli všechno zařizovat sami.

Vaší instalací byla obří dřevěná socha půllitru s pivem. Zvolili jste pivo jako symbol Česka? Stálo přímo v zadání, že projekty mají reprezentovat zemi svých tvůrců?
T: Zadání CORE je freestyle. Jak už jsem popisoval – přišla za námi Míša, zeptala se, jestli do toho jdeme, my jsme řekli, že ano a ona podotkla: hm, tak ale ještě potřebujeme vymyslet koncept. Na odevzdání přihlášky jsme neměli moc času. Míšu napadlo pivo, my jsme s tím souhlasili. V prosinci jsme na něm začali dělat a v únoru už jsme museli návrh odevzdat. Čím víc jsme na projektu pracovali, tím víc jsme zjišťovali, že je skvělé, jak je jasný a jednoduchý. To je mimochodem další pozitivum festivalu – všechen art, který se tam nachází, není vůbec zatížený intelektuálními myšlenkami, nenajdeš tam objekty, které bez sáhodlouhého čtyřstránkového vysvětlovacího textu nepochopíš. Všechna díla jsou tam taková, že když je uvidíš, hned si řekneš: ano! Skvělé! A jedná se mnohdy o úplné bizarnosti, např. kolotoč, na kterém visí 36 opic v různých polohách. Kolotoč se roztočí a bliká na něj stroboskop synchronizovaný s jeho rychlostí, takže vzniká video, jak se ty opice hýbou. Nebo třeba množství tzv. artkár jsou naprosté banality – auta převlečená za lodě, za zvířata, které nekladou žádné požadavky na vnímání. To umění je zkrátka svěží.

Co to jsou artkáry?
T: Na BM se nachází tři typy děl: statická díla, která se pálí, nebo nepálí. Pak je tam město, to je rozdělené na bloky, kterým se říká kempy, a ty jsou různě tematicky zaměřené a tam je všechno, na co si člověk vzpomene. Někde na návštěvníky natírají opalovací krém, někde se kreslí, někde stříká kolo na jinou barvu, dělá se všechno možné. Další kategorií jsou pohyblivé objekty, mezi ně patří právě art cars – starý truck z 50. let, který má na sobě nastavená 2 patra dalších plošin, celý je obalený do kůže brouka nebo tygra, v noci to hrozně svítí a bliká, hraje z toho velmi hlasitá hudba, duní to, všichni tancují na ten samý rytmus, takže si celé auto trochu sedá, a na stropě má 6 hořáků, které jen tak z propanových nádrží pouštějí 16 metrů vysoký oheň.

Kromě základní výpomoci od CORE jste si veškerý materiál přivezli s sebou?
M: Letěli jsme z Prahy do San Franciska jen na lehko, potom jsme jeli do Rena – to je městečko v poušti, kde je hodně kasin a potom už jenom množství nízkých domků, a hodně lidí odsud na BM odjíždí. Míša tam má kamaráda a ten nám pomáhal s organizací nákupů. V Renu se navíc nachází velká „fabrika“, která se jmenuje Generator a ta je koncipovaná jako volný prostor – když má někdo projekt, tak tam s ním přijde, najde tam zázemí, základní vybavení, projekt zrealizuje, uklidí po sobě, odjede a na místě může nechat materiál, který mu zbyl a který je využitelný pro další. Fabrika je základnou pro spoustu projektů, které se na BM vezou. Naše pivo byla taková stavebnice, všechny díly jsme v dílně stloukli hřebíkovačkou a v poušti jsme je už jen poskládali dohromady.

T: Sleduje to koncept celého BM, což je: kdokoliv chce přijet, měl by něco přivézt. Lidé nejsou rozděleni na účinkující a diváky, každý je obojí. Funguje to tak – celý rok tam je poušť a na dva týdny, kdy se festival připravuje a pak probíhá, si člověk všechno, co potřebuje k životu, musí sám přivézt. A pak to zase odvézt zpátky. Návštěvníci si odváží třeba i odpadní vodu, kterou vyprodukují. Na místě jsou akorát záchody, to je všechno. A prodává se tam led. Celá organizace BM je složená z dobrovolníků. Jediní lidé, kteří tam byli za něco placení, byli od firmy, která přivážela a odvážela „toitoiky“. A policajti.

Policajti?! Asi dost tolerantní?
M: Hodně pokutují – v Black Rock City se autem smí jezdit maximálně 5 mil za hodinu a když někdo jede rychleji, dostane pokutu za překročení povolené rychlosti v poušti.

Není tedy možné jet na BM jen tak nasávat atmosféru a slavit? Návštěvník musí být zapojen i jako umělec?
M: Seznámili jsme se tam třeba s párem, který jeden den na plácku připravoval pro ostatní koblihy a rozdával jim je a druhý den udělal ze své cestovní lednice pojízdný bar – to byl jejich příspěvek. Každý tam přijede s něčím, co umí. Nemusí to být umění.

T: S principem „gifting“ (každý něco přinese) je to naprosto volné. Když někoho nenapadá, co přivézt, ani nemá peníze na artkáru nebo bar, tak může pomáhat vedení, organizovat support umělcům, vařit pro ně atd.

Pojedete příští rok?
T: Rádi bychom.


Burning Man 2013
Black Rock City, Nevada, U.S.A.
26. 8.–2. 9.
www.burningman.com
www.facebook.com/BurningManCzech