Léta nenošené oblečení, nefunkční rádia, plechovky se zbytky barev, zavařovací sklenice, výstřižky z časopisů, všemožné součástky a rozličné harampádí. To všechno jsou lidé schopni schraňovat, syslit a křečkovat po dlouhá léta. Kde se v nás bere touha vlastnit a schovávat pod heslem „Jednou se to může hodit“?

Oprostěme se v tuto chvíli od případů, kdy je nadměrné skladování věcí diagnózou. Postiženým pak nemoc v podobě zcela zabarikádovaných obydlí, sklepů, půd a dvorků doslova přerůstá přes hlavu. Vyjma těchto extrémů se syslení v podstatě dělí na dvě odvětví, která vychází ze stejného základu – období nedostatku.

První je reprezentováno válečnou generací. Mnoho těch, kdo zažili jednu nebo obě světové války se po zbytek života věnovali či věnují hromadění zásob. Výsledkem jsou plné spíže archivních kompotů, polohrubé mouky a úzkostlivé šetření se surovinami. S jídlem je samozřejmě třeba zacházet hospodárně, ale prosévání strouhanky po obalení řízků už útočí na hranici hygienické snesitelnosti.

Druhá skupina křečkounů jsou univerzální sběratelé všeho. Zdá se, že ona roztomilá kutilská shánčlivost je výsadou východního bloku. Pochybné radosti konzumní společnosti nám byly dlouhá léta zapovězeny. Věci se nekupovaly, ale sháněly. Nevyhazovaly, ale opravovaly. V případě potřeby se cenila schopnost přetvořit cosi v něco diametrálně odlišného. Generace kutilů byly formovány stavebnicí Merkur a Receptářem. Ženy trávily večery za šicími stroji a s jehlicemi v ruce. Na kreativní tvorbu bylo samozřejmě zapotřebí mnoho vstupních surovin. Jelikož jeden neví, co bude třeba vyrobit zítra, může se leccos hodit a je třeba to dnes uskladnit. Ke všemu je člověk od přírody tvor hrabivý a nechá se lehce oslnit pocitem snadno získaného „bohatství“. Občas se stane, že zavalenost obydlí dosáhne bodu, kdy někomu dojde se stávajícím stavem trpělivost. Nastává velká vyhazovací akce a část pokladů je nemilosrdně odstěhována k popelnici či do sběrného dvora. Nevěřím, že je to vždy jejich poslední cesta. Vždy může přijít zachránce, který vyhozené věci přichýlí a poskytne jim možnost další inkarnace na svojí půdě, kde budou další dlouhá léta vyčkávat, až se budou hodit. V návaznosti na to sem tam zafunguje zákon schválnosti u původního majitele, kterému by se zrovna hodilo to, co před týdnem vyhodil, čímž je po právu potrestána jeho vyhazovací rozmařilost a potvrzena pravdivost životní filozofie nic nevyhazovat – všechno se jednou může hodit.

Dalším oblíbeným nešvarem je schovávání věcí za účelem využití pouze pro vyjímečné příležitosti, což je vlastně taková hmatatelná parafráze ke stejně mizernému přístupu k životu. Lidé jsou schopni schovávat leccos na vyjímečné nebo lepší příležitosti. Krásné šaty uložené na dně skříně, nikdy nenošené šperky, hrnečky „na neděli“ a často celé parádní pokoje, které se léta nepoužívají, pouze udržují zakonzervované v uklizeném a načinčaném stavu. Aby se něco nerozbilo, neosedělo, neopralo a nezničilo.

Proč jsme schopni na novou sedačku hodit starou deku, aby se neoseděla? Co se myslí tou lepší příležitostí? Co když nikdy nebude lepší příležitost než teď? Nepřistupujeme tak náhodou i k životním změnám? Hledáme lepší čas, abychom si začali plnit sny nebo změnili práci? Přítomný okamžik nám není dost dobrý a stále čekáme na nějaký lepší, který bude zítra, příští týden, za měsíc, nebo také nikdy? ∞