Vezměme to pěkně popořadě. Na svět přicházíme úplně bezbranní. Vypadneme z jiného člověka a vůbec nevíme, co se s námi děje. Nevíme ani, že nějaké my existuje. Jsme nemotorné čiré vědomí, roztomilá opička odkázaná na milost či nemilost matky.

V lepším případě nás přivítá dojatá bytost, v jejímž břiše jsme posledních devět měsíců vznikali. A jedna zděšená s přístupem k materiálním zdrojům.

Abychom přežili v džungli civilizace, začnou nás socializovat. Stačí pár základních frází a z nemluvněte se stává rozumbrada, kterého proti jeho vůli poučují. Když je naší schráně osmnáct pozemských let, měli bychom umět zodpovídat sami sobě. V různých kulturách to provázejí různé rituály. Jeden pralesní kmen maturanta zamkne na pár dní do klece, před čímž ho nadopuje silně halucinogenním durmanem. A plav. V tuzemské kotlině jde o vědomostní zkoušku, kterou následuje alkoholová party.


Smířit se s tělem
Kdekdo se utrhne ze řetězu. Vzbouří se proti svému učení a paměti. Proti rodiči, který v něm zůstal jako hlas. Proti tomu, že s ním musí vést nekonečný vnitřní dialog. Teď je tím rodičem on sám a může si dělat, co chce. Je to jako podruhé se narodit. Každý samozřejmě dospívá jindy, neděje se to na povel v osmnácti. Někteří zůstanou dětmi a přerod vůbec nestihnou. Symbolizuje to klub sedmadvacátníků – rokenrolových rebelů, jako byl Jim Morrison nebo Janis Joplin, kteří pod tíhou slávy zemřeli dřív, než stihli dospět. Naposledy Amy Winehouse.

Ti úspěšnější se stanou svým vlastním rodičem, vlastním pánem. Jsou pak zralí na to, stát se rodičem taky někoho dalšího. Někdo tentokrát vypadne z nich, tedy pokud jde o ženu. Pokud jde o muže, stačí osemenit úrodný klín a držet pusu a krok.

Vztah s původními rodiči trvá dál. Někteří lidé se nikdy neosvobodí z jejich vlivu a zůstanou dětmi. Někteří zase vytěsní jakákoli pouta a zapomenou, že byli voděni za ručičku. Žijí nezřízeně a bleskově stárnou jako výše zmínění hudebníci. Jedinou cestou se zdá být smíření s vlastními kořeny. Se svým tělem. Člověk z ní schází a zase se na ni vrací.

Rodič, dítě, žena, muž
Sotva se zbavíme pouta rodičů, stáváme se jimi sami a dostáváme nové pány – děti. Spolu s tím se v nás vynořuje nový cit. Na chemické bázi jde o oxytocin, hormon soucitu. Dopamin, noradrenalin a serotonin, které mohly za to, že ctihodné matky dřív ze svého protějšku strhaly oděv třeba ve výtahu, jsou do značné míry pasé. Smysl života se změnil.

Rodič a dítě jsou dvě strany jedné mince. Tou mincí je tělo. Mužské nebo ženské. Dvě opačná pohlaví. Protiklady, které se přitahují. Jedno bez druhého není úplné. Zapadají do sebe pod vlivem pohlavního pudu na straně fyzické a lásky na straně psychické. Láska je tvůrčí síla, ze které všechno vychází.

Někým jsme přitahováni tak silně, že s ním setrváme v blízkosti, vztahu. Tento vztah se jeví jako vzájemné vlastnictví. Rodiče jsou pryč a, jak píše ve známém románu Milan Kundera, tato lehkost bytí může být nesnesitelná. Necháváme se na základě pohlavního puzení vyvlastnit ze svobody samoty nesmírnou silou sexuální lásky.
Ta nás žene vpřed do přerodu z dítěte závislého na rodičích. Proto se často stáváme závislými na sexuální lásce. Když jsme závislí, tak na někom visíme. A když visíme, dřív nebo později ztratíme sílu a pustíme se. Padáme, dopadneme a bolí to.

Život, smrt, tělo, duše
Mysleli jsme, že už jsme se navždy osvobodili, ale po rozchodu s láskou nastává zase ta stará dobrá závislost na rodičích. Vlastně se z ní nikdy dokonale nevymaníme. Svět není dokonalý. Nebo možná právě je. Ta mince rotuje. Jako všechno ve vesmíru. Děti mají jednoduchý, černobílý svět. Jakmile dospějeme, jsme najednou dospělými a rodiči zároveň. Jako schizofrenní dvouhlavá saň. Kromě pohlavního pudu prý existuje taky pud smrti. Vždycky, když tvoříme, tak i ničíme. Porodíme dítě, které eventuelně čeká taky zánik. Navzájem se to doplňuje. Pannou a orlem té rotující mince je zároveň rodič a dítě, muž a žena i život a smrt. Možná taky tělo a duše.

Strach ze smrti je vlastně příčinou rození – toho, že se stáváme rodiči. Chceme, aby tu po nás něco zůstalo. Pud sebezáchovy je příčina pudu mateřského. Pud mateřský ale svého rodiče – pud sebezáchovy – vzápětí trumfuje. Neexistuje větší bolest než ztratit vlastní dítě. Nelze ji potenciálně utišit ani svou vlastní smrtí.

Pátráme po domově. Chceme ovládnout to pomíjivé tělo. Jednou o něj ale evidentně přijdeme stejně mysteriózně, jako jsme ho získali. Zázrak stvoření, zázrak smrti – kruh se naplní. To tělo, kolem kterého se všechno točilo, nebude mít větší cenu než šutr. Zůstanou naše děti. A děti našich dětí.

Modleme se. K té duši. Stojí nad tělem jako pud sebezáchovy nad pudem mateřským. Tělo triumfuje nad duší tím, že s ním umíráme. Nebo ne? Já nevím. ∞