Léta nenošené oblečení, nefunkční rádia, plechovky se zbytky barev, zavařovací sklenice, výstřižky z časopisů, všemožné součástky a rozličné harampádí. To všechno jsou lidé schopni schraňovat, syslit a křečkovat po dlouhá léta. Kde se v nás bere touha vlastnit a schovávat pod heslem „Jednou se to může hodit“?

Vezměme to pěkně popořadě. Na svět přicházíme úplně bezbranní. Vypadneme z jiného člověka a vůbec nevíme, co se s námi děje. Nevíme ani, že nějaké my existuje. Jsme nemotorné čiré vědomí, roztomilá opička odkázaná na milost či nemilost matky.

David se pohybuje na Žižkově. Patří mu jenom mobil. Má sice psa, ale toho nechápe jako svoje vlastnictví. Většinou je na cestách mimo ČR. Z osobních důvodů se teď vrátil na čas do Prahy, kde žije jako osoba bez domova. Je radikální odpůrce hromadění soukromého vlastnictví.

Patnáctý úvodník kulturního měsíčníku Artikl je zároveň tak trochu první. Je to z toho důvodu, že od aktuálního měsíce můžete na papíru číst selekci toho stěžejního, co se v kultuře odehrává a odehraje, i v dalším městě – Brně.