„Ni kuře zadarmo nehrabe, pane Čupera,“ napadlo mě spontánně při slovech „kultura zadarmo“ a představila jsem si čerta z fimfárovské pohádky Až opadá listí z dubu.

A zanedlouho jsem si vzpomněla na smíšené pocity, když se mě, tenkrát ještě studentky, kdosi zeptal, zda prodám některý ze svých obrazů a za kolik.

„Co jen mám říct?“ přemýšlela jsem. „Nebude to moc, nebude to málo? Sluší se vůbec obraz prodat? Nezpronevěřím se nepsanému pravidlu všech mladých idealistických umělců, že prodávat umění je něco jako duchovní prostituce?“

Co to vůbec znamená, že je kultura zdarma? Je pohled na upravené veřejné plochy a zajímavou architekturu kulturním zážitkem? Ano, ale je to zadarmo, když platíme státu daně? Je tedy pohled na obrazy v kavárně „kulturou zdarma“? A co účet za nápoj?

Lze o něčem vůbec říct, že je to bezplatné? Snad jen představení pro kamarády, akční tvorba či happening. Ne náhodou tyto formy umění vykvetly ve svobodomyslných 60. letech. Ale co dnes?

Jedna moudrost praví, že „co je zadarmo, to nestojí za nic“. Vzpomínám si, jak na Staroměstském náměstí v Praze hrál na podzim minulého roku Goran Bregovič a jeho orchestr. Akce pod širým nebem, vstup zdarma. Že jsem neviděla na pódium, s tím se nedalo nic dělat, protože jsem přišla mezi posledními. Často se ale nešlo ani soustředit na hudbu. Lidé kolem mě vesele popíjeli, povídali si, telefonovali, mávali na svoje kamarády.

A k tomu někde v pozadí poslouchali Bregoviče. Chovali by se ti lidé jinak, kdyby zaplatili symbolický poplatek?

Leckdo lamentuje, že nemá peníze na zbytečnosti a že kupříkladu divadlo je „drahej špás“.

U toho popíjí páté pivo. Čím to je, že jsme schopni utrácet nadsazené částky za oblečení, elektroniku, nechávat bez mrknutí oka velké spropitné v restauraci a zároveň v nás sídlí přesvědčení, že vyhazovat peníze za takové „zbytečnosti“, jako je kultura, nemá cenu? Je v lidech stále zakořeněný názor, rozdmýchaný romantickou představou kumštýře živořícího ve své komůrce a nakonec mnohokrát potvrzovaný komunistickou propagandou, že umělci jsou banda darmožroutů, kteří jsou pro tu správnou, pokrokovou či konzumní společnost v podstatě nepotřební?

Když cizinci hovoří o České republice, zmiňují pivo, lehké holky a hokej. A my se durdíme, že jsou hloupí a povrchní, že my jsme přece národ s kulturní tradicí a vzduchem létají jména Kafka, Hrabal, Dvořák a k tomu přidáme přísloví o zlatých ručičkách anebo „co Čech, to muzikant“. Kam ale naše kultura dospěje, bude-li stále podfinancovávaná? Na sebe si vydělají muzikály lákající na zvučná a v bulváru provařená jména. Ale co se stane s tou „vysokou“ kulturou, kterou se často a rádi oháníme?

Umění může být zadarmo jen ve zvláštních případech. Jako dar, jako výraz díků, jako spontánní gesto. Ale nikoliv programově. Za kvalitní materiální věc zaplatíme, proč bychom se tedy měli zdráhat dát něco na oplátku za kvalitní estetický či duchovní prožitek?