Pod maskou studenta sociálních věd s dostatečně alternativním přístupem k věci se často přistihuji, že vědomě ujíždím na mediálních neřestech servírovaných komerčním trojlístkem Nova, Frekvence 1 a Super.cz. To je to, co vám chci říct. A ještě něco k tomu.

Nejdřív k Televizním novinám na Nově. Snažím se vychytávat jenom momenty, kdy Nova operuje se svojí největší zbraní – „elpéčkem“. Lidský příběh aneb všech mediálních kýčů král. Je to zaručená finta, jak získat divákovu pozornost, tedy i tu moji, trošku ho dojmout, pak povzbudit a nakonec i tak trochu sobecky potěšit. Sami sebe totiž během reportáže, která například ukazuje rodinu, co přišla o všechno, ujišťujeme, že jejich osud je sice strašlivý, ale mohl by být ještě strašlivější, kdyby se přímo týkal nás. Ach, to je příjemný pocit, že na to můžeme jen koukat. Krásná chvilka první.

Většinou v autě, totiž když jsem sám, naladím si Frekvenci 1. Frek-vén-cé je-dná. Znělka a pak se konečně ozve hlas Dianky Kobzanové. Mluví přirozeně, na nic si nehraje, mluví ke mně, mluví o jednoduchých věcech jednoduchým způsobem. Pak mi pustí popový hit typu Heja Heja a protože jsem v autě sám, s Ivetou si zazpívám. Kouzlo Frekvence 1 je v její přiznané lidovosti. Je to rádio pro lid. S lidovou hudbou, lidovými moderátory, lidovými pořady. Je to lidovost v éteru, pop sám o sobě. Všichni společně ve svých autech, kancelářích, dílnách, kamiónech a kadeřnictvích zpíváme Heja Heja. Krásná chvilka druhá.

A pak je tu Super.cz. Tady si člověk musí dát pozor, kde se na Super.cz připojí. Zásadně se této stránce vyhýbám ve škole, aby mě nikdo neviděl a můj status čtenáře seriózních periodik nebyl ohrožen. Takže pro doma ideální. Pochopitelně klikám jen na pečlivě vybrané titulky podle vlastních kritérií na základě klíčových slov prsa, celulitida, sexy, fotky, smutek, konec, výstřih, kariéra, dovolená, ukázat, odhalit, ukradnout, utratit, přiznat, dráždit, provokovat a zhroutit. To je tak dobrodružné, že tomu prostě nejde odolat. Krásná chvilka třetí.

A teď proč? Proč jsou tyto typy mediálního kýče tak poutavé? Proč se občas přistihnu nad bulvárním článkem nebo u Televizních novin? Mediální kýč má jasnou funkci, a to poskytnout nám snadno identifikovatelné znaky bez hlubšího kontextu, které v nás vyvolají buď negativní nebo pozitivní emoce (vyhořelý dům rodiny Mráčkových, diskotéka Bartošové, prsa Hanychové). Navíc se při konzumaci těchto ve své podstatě irelevantních sdělení nemusíme namáhat, protože kýč je spotřebitelsky pohodlná záležitost. Kde je ale hranice, kterou není rozumné překročit? Pro mě je to přisouzení jakéhokoli smyslu i sebemenší podobě kýče. To je pravidlo číslo jedna. Díky tomu nemám těžkou hlavu, že si občas na těch nesmyslech ujedu. Hoď kamenem…