Od narození se člověk neustále potýká a zápasí s komplexitou světa. Je zahlcen předměty, jevy a vztahy, ve kterých se snaží zorientovat a najít tak pro sebe komfortní polohu. Někdy až příliš.

Dítě nemá pocit, že všemu rozumí, a každému novému objektu věnuje veškerou svoji pozornost. Vnímá jenom a pouze to, co zkoumá, bezprostředně a nezkresleně. Všechno si musí nejdřív prohlédnout, osahat, vyzkoušet, nejlépe i ochutnat. Postupně si ale na základě jednotlivých zkušeností vyvíjí schopnost označování a zobecňování. Učí se, že tráva je zelená, nebe je modré a všechny kočky dělají „mňau“. Díky tomu pak má zpětnou možnost identifikace neznámého objektu – když potká něco mňoukajícího o čtyřech nohách, pravděpodobně to vyhodnotí jako kočku, a nejspíš se nebude mýlit. Čím víc má zkušeností, tím méně potřebuje k zařazování – stačí pár charakteristických prvků a zbytek se domyslí.

Člověk si tak neustále vytváří určité myšlenkové řetězce, které časem filtruje a krátí: všechny nepotřebné částky zkomprimuje a uloží do zálohy na externí disk. V aktivním použití ve spoustě případů ponechá jen vstupní informaci a blikající žárovku reakce. Stejně jako se nejdřív učíme číst po slabikách a později bez prolbémů přetčeme i slvoa s zpřezáhýnemi písnekmy, stačí, aby začátek a konec byly na správném místě.

Průzkumné práce
Jenomže tato vlastnost je kromě čtení šikovná jen pro dílčí každodenní záležitosti: kdybychom měli každé ráno studovat, jak funguje kávovar, nikdy bychom nedošli do práce. Něco jiného je zkracování v mezilidské komunikaci, zvlášť při seznamování. Když se člověk setkává s neznámým objektem, cítí se znejistěn, proto je jeho přirozenou touhou co nejrychleji toho druhého odhadnout a zařadit.

Jako obvykle si nově příchozího nejdřív prohlédne, především zhodnotí oblečení. Všechno, od barvy košile a délky sukně po účes a špičky bot, by mu v nejlepším případě mělo prozradit charakter, ale i určité místo jejich nositele. Rozevláté onáramkované dredaté etno slečny, manšestrákově dlouhovlasé intelektuály, cákaně potetované brejlaté hipstery, vyfénovaně oblůzované úřednice s modrými stíny – všichni ti lidé se snaží o sobě něco říct. Na základě předchozích zkušenosti s „podobnými“ lidmi je pak člověk zasadí do určitého rámce.

Pak nastává fáze vyptávání. Jak rádi odpovídáte na otázky typu „co děláš?“, „jakou hudbu posloucháš?“, „co tě baví?“. Míváte pohotové odpovědi, schopné vystihnout vaši osobnost? O sobě člověk přece ví, jak hluboká a široká duše je, a že se nedá vměstnat do konverzačních rámců, vystihnout zálibou v kolečkových bruslích. Na druhou stranu, od ostatních očekává právě stručné a jasné předložení své podstaty v několika záchytných bodech. To, co mu u něj přijde osekané a povrchní, je u toho druhého naprosto dostačující a mnohdy i směrodatné.

A mám tě
Pokud ho ten druhý náhle nezaujme neotřelou odpovědí, spokojí se člověk s tím, co zjistil, a uloží si ho do příslušné přihrádky. Potom už si může vyskakovat, jak chce, jen tak se z toho šuplíku nedostane: mnohem pohodlnější je vysvětlit vybočující činy neupřímností nebo je úplně ignorovat, než si měnit ustálenou představu.
Ovšem, škatulkování je značně pejorativní slovo, a málokdo se bez mučení přizná, že ho aplikuje dnes a denně. Jenomže je natolik přirozené, že mu skoro nejde předcházet. Funguje na obou stranách – třídíme ostatní a zároveň se jim snažíme prozradit něco na sebe. I naše nejhlubší touha po sebevyjádření plyne totiž z potřeby komunikace, nikoho by přece nebavilo projevovat se někde na samotě u lesa. Přitom nám ani tolik nejde o krystalicky čisté vyjádření své podstaty, jako o to, aby si nás ostatní správně interpretovali, případně nedej bože nezařadili chybně mezi „cizí“.

Hnutí, která člověka přimějí projevovat se tím či oním způsobem, mohou být nesmírně komplexní, vyjadřovací prostředky jsou však v podstatě omezené. A tak se i ten největší individualista ve skutečnosti jen výrazněji hlásí k určité užší skupince. Každý pankáč je rebel, ale pankáčů jsou na světě tisíce. Paradoxně i tato výrazně anarchistická skupina má řadu pevně daných konvenčních příznaků, které musí každý adept splňovat.

V jednoduchosti je zkáza
Zkracování je tedy základní kognitivní funkcí člověka. Umožňuje mu nezadrhávat na drobnostech a vidět smysl: rychleji, výše, silněji. Opravdu? Není tento skvělý life hack občas tak trochu moc invazivní a ošemetný? Jako poblázněný imunitní systém napadající vlastní organismus tato přirozená schopnost při neřízeném použití devastuje naše uvažování a chování. Potom se ušetřený čas a síly na nic nespotřebují a člověk akorát zakrní či zkostnatí v sebejistotě. Z přemíry pohodlí generalizace degeneruje do předsudků, kategorizace do škatulkování a živá mysl do zautomatizovaných pochodů.

Člověk přece není kávovar, nejde jednou provždy pochopit, jak funguje, a jen mačkat se slepenýma očima správný čudlík. Čím víc si snažíme usnadnit chápání ostatních, tím víc se jim vzdalujeme. Nerozumíme většinou ani sami sobě, tak proč si nalhávat, že nás obklopují dvourozměrné figurky? Člověk je bytost iracionální, je klubko myšlenek, zkušeností, emocí, zájmů a zážitků. Slova, činy, zevnějšek – to všechno jsou jen nápovědy, jen kousíčky nití, vedoucích hluboko do lidské duše. Není třeba se na takovou cestu dlouho balit – jen si vzít více otevřenosti a méně očekávání. ∞